1.

Úvod

2.

Dobro

3.

Blaženost

4.

Ctnost

5.

Uměřenost

5.1

Rozkoše

6.

Štědrost

7.	Velkorysost

8.	Velkomyslnost

9.

Klidnost

10.	Pravdivost

11.

Ctižádost

12.	Rozumové ctnosti

12.1

Vědění

12.2

Umění

12.3

Rozumnost

12.4

Moudrost

12.5

Rozumění

13.	Dobrovolné jednání

14.	Záměrná volba

15.	Spravedlnost

16.	Zdrženlivost

17.	Kniha osmá a devátá

17.1	Přátelství

17.2	Občanské společenství

18.	Kniha desátá

18.1	Dosahování blaženosti

„Jako první pojem Aristoteles definuje dobro a to tak, že dobro je to, k čemu všechno směřuje, protože dobré jednání je spravedlivé a vede ke štěstí. A každý člověk přece směřuje ke štěstí. Dobro samotné se dělí do tří skupin - duševní, tělesná a zevnější, z toho nejvyšší jsou dobra duševní, jenom ta totiž vedou k blaženosti.
Dalším důležitým pojmem je tedy blaženost. Aristoteles definuje blaženost jako nejvyšší dobro. Je to něco, co chceme pro ono samo a ne pro nic jiného. Nic krásnějšího než blaženost totiž není. Je to ideál života jaký bychom měli vést a jaký vedou bohové. Blaženost je v činnosti. Abychom se stali blaženými, musíme se podle toho chovat. Není to nic co by nám bylo vrozeno, ale je to něco, čeho musíme docílit usilovnou snahou. A to tak, že budeme ctnostní, spravedliví a dobří. Blažený člověk je dobrý sám od sebe, koná dobro protože je blažený a je blažený protože koná dobro.
Abychom se mohli stát blaženými, musíme se stát ctnostnými. Ctnost je podle Aristotela jedním z duševních jevů. Ty jsou tři a to city, vrozené schopnosti a stavy. City jsou například hněv, radost, lítost, láska nebo náklonnost, tedy všechno to, s čím je spojen stav libosti a nelibosti. Vrozené schopnosti jsou pak city kterých jsme schopni, například schopnost prožívat bolest, zklamání, nebo pocit beznaděje. Stavy jsou pak to, co způsobuje jak se k citům stavíme, jestli dobře nebo špatně. Aristoteles hledá a nalézá ctnosti ve stavech, protože city nemůžeme vůlí ani chováním ovlivnit a vrozené schopnosti nemůžeme změnit. Jediné stavy jsou námi ovlivnitelné, přesněji řečeno, máme v nich potenciál ke změně. Je jen na nás, jestli na sebemenší podráždění odpovíme křikem, nebo dokonce útokem, nebo zda se zareagujeme adekvátně vzhledem k situaci. City a vrozené schopnosti sice v této reakci hrají určitou roli, ale to, jak se doopravdy zachováme, můžeme plně ovlivnit. Aristoteles dělí ctnosti na dvě části a to na mravní ctnosti a rozumové ctnosti a definuje je jako stav, který je hoden chvály.
Mravní ctnost – řecky éthiké vzniká za zvyku, řecky ethos. Není nám tedy dána přirozeně, ale máme přirozenou vlohu abychom se k ní dostali. A to nejlépe od mládí a soustavným ctnostným jednáním. Jestliže je ctnost stav, pak vzniká z určité činnosti, z vlídného jednání se tedy člověk stane vlídným, ze štědrého štědrým a tak dále. Zvykneme si tak jednat a nakonec se pro nás toto jednání stane přirozené. Z toho vyplývá, že špatné chování člověka je také vlivem špatné, nebo žádné výchovy., protože ten pak nemá vzor podle kterého by mohl jednat správně a ctnostně a proto se chová podle svého zvyku, který si vytvořil sám, nebo převzal od jiných, jemu podobných, špatně se chovajících. A naopak zase platí, že dobrou výchovou se vychovává dobrý člověk. Toto pravidlo je podle Aristotela použitelné i na obce. Dobrou ústavou, dobrými zákony vznikají dobří občané, špatnými zákony vznikají špatní občané. Je tedy jen na zákonodárcích a potažmo na vládcích, jestli bude obec a lidé v ní prosperovat, nebo jestli bude obec upadat a lidé v ní strádat.“

V textu z velké části chybí čárky ve větách.