1.

Úvod

1.1	Evropská ústavní smlouva

1.1.1

Nová ustanovení

2.	Důvody pro přijetí evropské ústavní smlouvy

2.1	Nevyřešené otázky

2.2	Globalizace

2.3	Trvalejší charakter smlouvy

3.	Otázka suverenity, vlivu a postavení

3.1	Pojem suverenity

3.2	Jedná se o ztrátu suverenity ČR?

3.2.1

Argumenty

„3 Otázka suverenity, vlivu a postavení
Chápat suverenitu tradičním způsobem už není možné. Suverenita byla ještě v první polovině minulého století nástrojem, kterým národní státy prosazovaly své zájmy - politické, bezpečnostní, obchodní. Vědělo se jistě: Němci, Francouzi, Italové budou o sobě rozhodovat pouze sami, jejich vojenská a ekonomická moc pak je zárukou, že jim do toho nebude nikdo mluvit. Velké evropské národy měly následovníky, několik desítek menších států, které ovšem svou suverenitu k žádné expanzi používat nemohly. Nestála za ní totiž žádná velká hospodářská ani vojenská moc. A tak byly menší země, včetně meziválečného Československa, rády, když svou suverenitu či nezávislost alespoň na čas uhájily. Evropský politický řád byl tehdy založen na rovnováze moci mezi nejsilnějšími státy. Termín "Rovnováha moci" se při". Když byla porušena, nastávaly války a jejich obětí obvykle byly menší státy. Sama jejich existence stála na tom, do jaké míry se hodila těm silnějším při novém budování Balance of Power. Po druhé světové válce si ale uvědomily také velké evropské národy, že suverénním prosazováním svých zájmů nemohou mnoho získat. Nový evropský řád začal vznikat na základech společné politiky, která měla zachovat mír a důstojnost občanů, spolu s tím přinést ekonomickou prosperitu. Tradičních představ o suverenitě se země musely vzdát, místo ní se objevily termíny jako vzájemná pomoc nebo společný cíl. Tento vývoj ještě není ukončen, vojenskou a ekonomickou moc ale už začaly státy Evropské unie sdílet. Existuje společná armáda v rámci Severoatlantické aliance, zavedla se i společná měna. Jednota Evropy musí mít ještě reprezentaci na politické úrovni. K tomu nestačí vlajka, anebo společné správní orgány, připravuje se, jak známo Evropská ústava. Také vzniká společná zahraniční politika, která by měla vyjádřit odpovědnost Evropy za to, co se děje v ostatních zemích světa.
Dosavadní členové Evropské unie prošli tímto vývojem a vznik ústavy chápou jako výsledek dlouhé cesty. Samotný ústavní dokument není příliš zábavné čtení. Především tak vzniká jednací řád, podle kterého by mohly fungovat evropské instituce, přitom by měly fungovat co nejvíc průhledně a demokraticky. K ústavě ovšem patří listina základních práv, která významně rozšiřuje občanské svobody. Je to už z principu - není možné zrušit nic ze svobod či občanských, ke kterým došli různým dějinným vývojem jednotlivé země.
Pojem suverenita je sám o sobě dosti nejasný a v průběhu staletí se jeho význam měnil. V 19. století byl jeho význam jiný, než je těď. Mluví se hodně o politické suverenitě a o jejích atributech (kontrola nad vedením zahraniční a obranné politiky, částečně měna), ale zapomíná se na ekonomickou suverenitu (majetek ve vlastnictví občanů, celková ekonomická soběstačnost, stabilní příjmy, možnost diktovat ceny a zavádět ochranářská opatření). Je zřejmé, že suverenita úzce souvisí s postavením té dané země v globálním měřítku a s celkovou situací. Situace z pohledu ČR zde není zrovna dvakrát růžová (silná a neustále utuhující ekonomická konkurence, velmi silné nadnárodní koncerny, které mají na hospodářství jednotlivých států větší vliv než samotné vlády, oslabování moci států a v neposlední řadě určitá krize demokracie projevující se ve snadné manipulativnosti lidí prostřednictvím médií, nezájmu volit a vzrůstajícím individualizmu, egocentrizmu a sobectví). K nejčastějším termínům, které se vyskytují v médiích patří pojmy sdílená suverenita a výlučná suverenita. Ale i tyto pojmy jsou ve svém obsahu ošidně relativní. Náš stát si může osobovat nejrůznější akty, třeba i výlučně, ale v okamžiku, kdy se mu je nepodaří prosadit, svojí suverenitu jaksi automaticky ztrácí. Nejlépe to dokumentuje výrok norského premiéra, který se vyjádřil v tom smyslu, že pro Norsko je ohrožení suverenity naopak nečlenství v EU, protože nemá žádnou možnost, jak ovlivňovat tvorbu evropských norem. Mnozí považují pojem sdílená suverenita za blbost, jako je např. sdílený pokoj, sdílený byt. Suverenita je pouze nástroj, kterým se dosahuje blahobytu a bezpečnosti občanů. Uplatňovat ji podle starých pravidel povede jenom k tomu, že Česko bude odsunuto na okraj evropské politiky, nemůže počítat ani s ekonomickou pomocí bohatších států unie. Taková suverenita je fikce.“

Práce byla napsána v červnu 2005, ale je stále aktuální. Jedná se spíše o zamyšlení autora.