Kant: K věčnému míru O obecném rčení: Je-li něco správné v teorii, nemusí se to ještě hodit v praxi.

Kategorie: Filozofie

Typ práce: Výpisky z knih, recenze

Škola: nezadáno/škola není v seznamu

Charakteristika: Konspekt z publikace od I. Kanta K věčnému míru O obecném rčení: Je-li něco správné v teorii, nemusí se to ještě hodit v praxi. Práce je výtahem z této publikace. První část publikace se věnuje světovému míru a doporučením, která Immanuel Kant směřoval na vnitřní i vnější politiku států. Přičemž součástí světového míru jsou i určité morální kodexy na poli politiky. V úvahu se však musí brát skutečnost, že Kantova práce byla napsána v druhé polovině 18. století, což dává práci určitý ráz.
Obsah:
Díl první
- Obsahuje preambuli k věčnému míru mezi státy
Díl druhý
- Obsahuje definitivní články k věčnému míru mezi státy
1. První definitivní článek věčnému míru : Občanské zřízení v každém státě má být republikánské
2. Druhý definitivní článek k věčnému míru : Mezinárodní právo má být založeno na federalismu svobodných států.
3. Třetí definitivní článek k věčnému míru : Světoobčanské právo má být omezeno na podmínky všeobecné pohostinnosti
4. První dodatek : O záruce věčného míru
5. Druhý dodatek: Tajný článek k věčnému míru
6. Příloha
a) O neshodě mezi morálkou a politikou
b). O shodě politiky s morálkou podle transcendentálního pojmu veřejného práva
Díl třetí
O obecném rčení: Je-li něco správné v teorii, nemusí se to ještě hodit v praxi
1. Předmluva
2. O vztahu teorie k praxi v morálce vůbec
3. O vztahu teorie k praxi ve státním právu
4. Závěr
a) O vztahu teorie k praxi v mezinárodním právu pojato z hlediska všeobecně filantropického, tj. kosmopolitního
b) Závěr - můj názor na publikaci
Použitá literatura
Úryvek z práce:
"O obecném rčení: Je-li něco správné v teorii , nemusí se to ještě hodit v praxi
Předmluva
Teorií se nazývá dokonce i souhrn praktických pravidel a to tehdy jsou-li pro tato pravidla myšlena v jisté obecnosti jako principy.Avšak ne každá činnost se označuje jako praxe, nýbrž je jí pouze takové dosahování účelu , které lze myslet jako zachování jistých obecně představených principů.
Je zjevné , že mezi praxí a teorií je nutný ještě střední člen spojení a přechodu od jedné k druhé, ať už je teorie jakkoliv úplná;neboť k rozvažovacímu pojmu, který obsahuje pravidla, musí přistoupit akt soudnosti, kterým jednající rozlišuje zda daný případ spadá pod pravidlo či nikoliv; a protože pro soudnost už nemohou být dána žádná další pravidla , podle nichž by se při subsumpci měla řídit, mohou existovat teoretikové, kteří se ve svém životě nikdy nemohou stát praktiky, nebo´t se jim nedostává soudnosti,( např. lékař, nebo právník, který byl dobrým studentem,ale pokud má dát konkrétní radu neví jek se zachovat).
Nikdo se tedy nemůže vydávat za prakticky zběhlého v nějaké vědě, a přece pohrdat teorií, aniž by tím dával najevo , že je ve svém oboru ignorant : a to tím , že věří , že dále nežli s pomocí teorie může dojít tápání v pokuse a zkušenostech, aniž by nashromáždil jisté principy( které vlastně tvoří to , co se nazývá teorií).
1.O vztahu teorie k praxi v morálce vůbec
Morálka je úvod do vědy , která pojednává nikoli o tom , jak se máme stát šťastnými , nýbrž o tom , jak se máme stát hodnými blaženosti. Tím od člověka není očekáváno , že by se měl, pokud jde o splnění povinností, vzdát svého přirozeného účelu, kterým je blaženost; neboť toho ani není schopen, stejně jako žádná konečná rozumová bytost. Když však jde o povinnost , musí od tohoto hlediska zcela abstrahovat a nesmí je vůbec činit podmínkou uposlechnutí zákona , který mu předepisuje rozum a pokud může , musí usilovat o to aby si uvědomil , zda se do určování povinností nepozorovatelně nevmísila žádná pohnutka od blaženosti odvozená.
Nejprve musím vůbec vědět , že je něco dobré, než se mohu zeptat , zda splnění morálních povinností spadá pod kritérium dobra; člověk musí mít nějakou pohnutku ,která jej uvádí do pohybu , nežli je možné mu vytyčit nějaký cíl, ke kterému má být tyto pohnutka nasměrována.( Garve ) Pohnutkami , které může mít člověk předtím , než je mu vytyčen nějaký cíl, nemůže přece zjevně být nic jiného , než zákon sám , skrze úctu , kterou vzbuzuje( aniž by bylo určeno , jaké účely člověk ve shodě se zákonem může mít a dosahovat).
Každý člověk jakožto bytost podřízená svým rozumem jistým povinnostem je tedy vždy praktikem ; a proto že jako člověk školy přece nikdy neodroste moudrosti, nemůže například jakožto někdo , kdo je domněle prostřednictvím prostřednictvím zkušeností lépe poučen o tom , co je člověk a co od něj lze požadovat, odkazovat příznivce teorie s pyšným opovržením zpět ke škole.Neboť veškerá jeho zkušenost mu může pomoci k tomu, aby se naučil , jak by mohla být lépe a obecněji uskutečněna , pokud ji přijal mezi své zásady; pouze o těch tu je také řeč, a nikoli o oné pragmatické dovednosti..."

Tweet

Diskuse