1.	Vznik sociologie literatury

2.	Podstata sociologie literatury

3.	Paradigmata sociologie literatury

3.1.	Paradigma sociognoseologické

3.2.	Paradigma institucionální

4.	Vývojové souvislosti sociologie literatury

4.1.	Marxismus v sociologii literatury

4.2.	Česká sociologie literatury

5.	Dílo jako informace

6.	Vážná literatura a velké ideje, problém filozofie

"1)paradigma sociognoseologické – vzniklo nejdříve před 200 lety (de Staël) nebo 100 lety (Marxisté). Vychází z teze, že literární dílo je odrazem společnosti a to nejen tím že o dané společnosti v daném čase a místě vypovídá, ale také tím, že je jejím produktem, výsledkem působení sociálních sil.
Spory v rámci tohoto paradigmatu se vedou o to, které sociální síly to jsou. Taine formuluje tohoto: „ literární dílo je důsledkem určitého mravního stavu, který sám je způsoben podmínkami rasy, dějinné chvíle a prostředí“; materialisté hledají souvislost mezi úrovní výrobních sila a charakterem výrobních vztahů dané společnosti a konkrétním literárním dílem. Většina z nich ale zjistila, že relace mezi objektivními společenskými podmínkami a literaturou je složitě zprostředkovávána – společenskou psychologií doby, ideologií…
Sociognoseologické paradigma zdůrazňuje informační relevanci literatury – jako odrazu své doby; vysledovává pohyb společenského myšlení; a zabývá se tématem sociálních funkcí literatury – co vlastně produkuje literatura?

2)paradigma institucionální – vzniklo ve 30. letech, ale rozvinulo se až v letech padesátých. Tvrdí, že literatura je sama společností, je sociální institucí. Pro institucionální orientaci není dominantní dílo, ale celek sociální interakcí, které se na ně váží. Představitel R. Escarpit konstatuje, že předmětem soc literatury nemůže být dílo samo (jak tvrdí sociognoseologická orientace), ale setkávání a někdy střetávání dvou aktů – produkce a spotřeby se všemi sociálními a mravními důsledky.

Oba uvedené přístupy se od sebe evidentně liší svými tématickými dominantami. Na druhé straně je spojuje fakt, že úroveň, kvalita, rozmanitost i sociální funkce literatury jsou mimořádně silně podmíněny tím, jak je literatura vnitřně institucionálně strukturována a jak je tato sociální instituce situována v dané konkrétní společnosti.

Sociognoseologická orientace je silněji spjata s filozofií, estetikou, literární teorií a obecnou sociologickou teorií. Institucionalisté se sbližují s disciplínami jen zdánlivě literatuře odlehlými – sociologie organizace, s teorií a výzkumem sociální stratifikace a mobility, se sociologií masových médií… Oba přístupy se liší, ale nejpodstatnější je jejich závěr. Sociognoseologická orientace chce prostřednictvím studia sociálních souvislostí literární tvorby lépe porozumět literatuře, institucionální koncepce chce studiem literatury jako sociální instituce lépe porozumět společnosti.

Vývojové souvislosti sociologie literatury

Většina humanitních oborů patří do skupiny věd, které se dobrovolně nemohou vzdát svých dějin, aniž by ztratily něco velice podstatného a nezastupitelného ve svém vlastním obsahu. O sociologii to platí ve velké míře. Neznalost díla Marx-Durkheim-Weber je pokládáno za vědeckou nezpůsobilost."