1.	Lidské úkony jako stálé opakování prvotních gest

2.	Pozemská a nebeská podoba věcí, chaos a kosmizování nově objevených oblastí

3.	Akt stvoření

4.	Přeměňování dějin v archetypy

5.	Regenerace času

6.	Neštěstí a dějiny

7.	Hrůza z dějin

"Kniha zkoumá základní koncepce archaických společností, které měly odpor ke konkrétnímu historickému času a touhu po periodických návratech do mytické doby počátků, do Velké doby. Zkoumá koncepci bytí a reality, jaké lze vyčíst z chování člověka v tradičních společnostech. V chování archaického člověka ani předměty vnějšího světa, ani lidské úkony samy o sobě nemají žádnou autonomní vnitřní hodnotu. Získávají hodnotu a stanou se reálnými jestliže se budou podílet na realitě, která je přesahuje. Předměty sestávají posvátné pomocí hierofanie nebo rituálu jsou něčím co není člověk. Odolávají času, realita se umocňuje trváním.
Význam lidských úkonů vyplývá z toho, že reprodukují prvotní úkon, opakují mytický příklad. Úkony (sňatek, konzumace potravy, kolektivní orgie) jsou opakovány, protože původně byly posvěceny bohy, „předky“, nebo Héroy. Vše co nemá vzor, nemá ani smysl, nemá realitu. Při závažných rituálech nebo důležitých úkonech dochází k přenesení člověka do mytické doby zbytek života tráví v profánním, bezvýznamném čase. Archaický člověk dělá to, co již dělal před ním někdo jiný. Jeho život je neustálé opakování gest zavedených jinými. Tato gesta nabývají reality pouze v případě, jestliže opakují prvotní úkon.
Vše co existuje, každý jev (konkrétní i abstraktní) má dvě podoby – pozemskou a nebeskou každý jev má svůj transcendentní nebeský prototyp existující na vyšší kosmické úrovni. Týká se to nejen měst, hor, ale i celých území, jež člověk obývá. Pouze pustiny, neobdělané kraje, neznámá moře, nemají přesný prototyp odpovídají sice mytickému vzoru, ale jiného druhu: jsou připodobňovány k Chaosu, ke způsobu bytí před Stvořením. Takovéto území je nejprve „kosmizováno“, teprve pak obydleno. (Pomocí rituálu, kt. symbolicky opakuje akt Stvoření přeměna Chaosu v Kosmos božským aktem Stvoření, to znamená, že pomocí rituálu je mu propůjčena „forma“, která mu poskytne realitu.
Souběžně s archaickou vírou v nebeské archetypy chrámů a měst se setkáváme s dalším znakem – symbolikou „Středu“. Ta může být formulována buď jako posvátná hora, město královské sídlo nebo chrám. Jde o místo setkání Nebe, Země a Pekla. Vrchol kosmické hory není jen nejvyšší bod země. Je také pupkem země, místo, na němž bylo započato Stvoření. Člověk byl stvořen také ve středu světa. Cesta vedoucí ke Středu je vždy svízelná, což se projevuje na všech úrovních reality – poutě ke svatým místům, hrdinské výpravy, bloudění labyrintů, ale i cesta hledání „středu“ své bytosti, hledání sebe sama. Cesta je příkrá a nebezpečná, představuje obřad přechodu profánního k posvátnému, od iluze k realitě, od smrti k životu, od člověka k božství. Dosažení středu se rovná posvěcení, iniciaci.
Přechod od nezjeveného ke zjevenému, od Chaosu ke Kosmu uskutečňuje akt Stvoření, jež má počátek ve „Středu“. Každé stvoření opakuje kosmonogický akt Stvoření Světa. A vše co je založeno, je založeno ve Středu Světa. Každý stavitelský rituál probíhá nejen v posvěceném prostoru, ale také ve „svaté době“, v „oné době“ (ab origine).
Také každý rituál má svůj archetyp člověk opakuje akt Stvoření během roku čl. prostupuje všemi kosmonogickými fázemi, které se uskutečnily ab origine, podobně jako takové rituály kterými jsou např. svatba či sexuální spojení. Jde o rituály napodobující božská gesta nebo některé epizody z posvátného dramatu Kosmu a lidské úkony jsou ospravedlňovány mimolidským vzorem. Postupně ale docházelo k procesu desakralizace a tyto činnosti se v moderní společnosti staly profánními (nepodílejí se na posvátném, chybí jim posvátný vzor, nemají mytický smysl).
Archaický člověk těžko snáší „dějiny“, snaží se je periodicky odstraňovat. Mění konkrétní historické události a autentické postavy v mýty a archetypy. Historická událost nebo autentická postava se v kolektivní paměti neudrží déle než několik století. Kolektivní paměť je nehistorická je schopna uchovat historické události a osobnosti jen tehdy, přemění-li je v archetypy, čímž smaže jejich historické a osobní zvláštnosti. Lidé tak činily pro snazší vyrovnání se s různými nepříjemnosti a katastrofami, jež je potkávaly."

Výtah z knihy M.Eliade - Mýtus o věčném návratu.