1.

Úvod

2.	Poválečná situace ve světě

3.	Počátky studené války

4.	Berlínská krize

5.	Severokorejská agrese. Korejská válka

6.	Kubánská raketová krize (karibská krize)

7.	Uvolnění napětí (détente)

8.	Druhá studená válka

9.	Afgánská a polská krize

10.

Závěr

11.	Seznam použité literatury

"3. Berlínská krize
Sovětská politika v Německu sledovala dvojí cíl: na jedné straně obhajovat jednotu země a vytvoření silné ústřední vlády, na straně druhé sledovat ve své zóně vlastní politiku, která nakonec vyústila v rozdělení Německa. Situace se vyostřila, když 3. května 1946 nařídil velitel americké okupační zóny, generál Lucius Clay, jednostranné zastavení reparačních dodávek Sovětskému svazu z americké zóny. USA navrhli možnost sjednocení okupačních zón s americkou. Sovětský svaz a Francie odmítly, Velká Británie akceptovala. Tzv. Bizónie – tj. sloučená americká a britská okupační zóna, pak vznikla oficiálně k 1. lednu 1947.
Změny americké politiky vůči Německu vyjádřil americký ministr zahraničí James Byrnes 6. září 1946 ve stuttgartském projevu, který ukázal, že Německo přestávalo být pro USA poraženým nepřítelem a má se stát budoucím partnerem. Ze Stalinova hlediska byl dosavadní vývoj v Německu jasný. SSSR bylo zastavením reparací, neschopností dohodnout se na správě Německa a rozhodnutím vytvořit Bizónii vytěsněno nejen z Porúří, o které projevovalo veliký zájem, ale z celé větší části země, která měla mimořádný ekonomický potenciál. Jednota Německa byla již fikcí a západní a sovětská zóna se rychle rozcházely. Marshallův plán znamenal, že západní zóny budou integrovány do západoevropské spolupráce a že dojde k obnově ekonomické síly Německa se všemi možnými důsledky.
Francie, aby si v německé otázce udržovala nezávislý postoj se v březnu 1948 připojila k Bizónii a vznikla tak Trizónie. Dne 30. března 1948 pak generál Clay prohlásil, že má připraven plán separátní měnové reformy. Na měnovou reformu v Trizónii a v západních okupačních zónách Berlína odpověděl Sovětský svaz 24. července 1948 totální pozemní blokádou Berlína, mimo tří leteckých koridorů, neboť Stalin nevěřil, že je možné město zásobovat letecky. USA a Velká Británie toho využily k vytvoření leteckého mostu do západních sektorů Berlína, který trval do konce blokády v květnu 1949. Den po skončení blokády vyslovili vojenští velitelé Trizónie souhlas s novou západoněmeckou ústavou a vzápětí se zrychlil proces formování německých státních orgánů. Byl zvolen parlament a prezident, ustanovena vláda a 7. září 1949 byl formálně vyhlášen vznik nového státu – Spolkové republiky Německa (SRN). Sovětský svaz reagoval 7. října 1949 vytvořením druhého německého státu ve své okupační zóně – Německé demokratické republiky (NDR).
Blokáda Berlína se tak ukázala jako bezvýsledná, ale z hlediska Sovětského svazu měla další kontraproduktivní důsledky. Na Západě vyvolala krajní znepokojení a potrhla nutnost zajistit obranu západní Evropy. 17. března 1948 Velká Británie, Francie a státy Beneluxu podepsaly Bruselský pakt o vzájemné obraně, bylo ale zřejmé, že bez silné politické a vojenské pomoci Spojených států si nemohou relativně slabé západoevropské země zajistit dostatečnou obranu. Senát Kongresu mohl 11. června 1948 přijmout Vandenbergovu rezoluci, která dávala vládě USA právo uzavírat spojenecké svazky s neamerickými státy. Rozhovory o vytvoření obranného společenství pro euroatlantickou oblast byly završeny 4. duna 1949 podpisem Washingtonské smlouvy, kterou vznikla Severoatlantická aliance.
Koncem srpna 1949 zjistili američtí vědci v atmosféře stopy radioaktivního spadu, který byl odlišný od amerického. To znamenalo jediné: Sovětský svaz vyzkoušel svoji jadernou zraň. USA tak ztratily jaderný monopol o mnoho let dříve, než předpokládaly.
Šok ve Spojených státech způsobila poté porážka nacionalistického režimu místními komunisty ve třetí čínské občanské válce. Vyhlášení nového státu – Čínské lidové republiky (ČLR) 1. října 1949, podtrhovalo další postup komunismu."