1.	Odysseova jizva

2.

Fortunata

Z Petroniova románu se zachovala kompletně jen jedna epizoda. Je nám vypodobněna nejen Fortunata, Trimalchion a jejich stolní společnost, ale mimoděk i sám soused. Je patrné, že vše posuzuje z poněkud jednostranného hlediska a své výroky spojuje spíše volnými asociacemi a dle emočních popudů než v logickém sledu. Tomu nasvědčují i jeho kritéria hodnocení (Inu co na srdci, to na jazyku). Nic neponechává ve stínu a dosyta se vypovídá, a tak se stejně jako u Homéra rozlévá na všech¬ny postavy i předměty, o nichž se hovoří, jasné, rovnoměrné světlo; a jako Homér má také dost času na prokreslení; jeho výpovědi jsou jednoznačné a nic za nimi nezůstane utajeno v pozadí.
Od Homérova přístupu k tématu se však v několika bodech liší. Petronius nevypravuje vlastními slovy, ale ponechává určitému subjektu, aby uplatnil svůj pohled. U Petronia jde o vyhraněný subjektivismus, zdůrazněný ještě individualizovaným jazykem, ovšem subjektivismus, který má objektivní cíl. Tento postup vyvolává sytější a konkrétnější iluzi životní skutečnosti. Petroniův postup je v nejvyšší míře rafinovaný.
V antické tvorbě se projevuje vrtkavost štěstěny skoro vždycky jako osud, který zasáhne do běhu událostí zvnějšku. Také na hostině u Trimalchiona se co chvíli ozývají sentence o proměnlivosti pozemského údělu, ale objevuje se tam i sklon připisovat rozmary štěstěny mimořádným zásahům zvenčí. Přesto má v Petroniově díle převahu prakticky pozemšťanský názor na obraty osudu. Není tu prezentován ojedinělý, výjimečný osud, který postihne jednotlivce nebo několik málo postav, zatímco všechen ostatní svět setrvává v klidu.
Hostina u Trimalchiona se blíží moderní představě realistického podání víc než všechno ostatní, co se z antiky dochovalo, především pro přesné, zcela neschematizující vystiže¬ní společenského prostředí.
Petronius, jako nějaký moderní realista, vynakládá své umělecké úsilí na to, aby bez jakékoli stylizace zpo-dobnil libovolné soudobé všední prostředí i s jeho sociálním zarámo¬váním a aby dal postavám hovořit příslušným žargonem. Tím dospěl ke krajní mezi antického realismu.
Toto jeho díle je ryze komického charakteru. Jednotlivé postavy stejně jako vazebné složky celku jsou důsledně drženy na nejnižší stylové úrovni; s tím souvisí požadavek vyloučit všechny problémové momenty. Antickému realistickému nazírání unikají společenské síly, které tvoří základnu líčené situace; jeho postavy však nepřesáhnou sféru komična a tak v porovnání s obecně platným modelem se vyznačují buď přizpůsobením či groteskní nežádoucí odlišností.

Není co dodat.