1.

Úvod

2.	Vývoj kriminologie

3.	Kriminologie v ČR

4.

Závěr

"Pod vlivem francouzských utopistů se v období od druhé poloviny 18. století do 19. století objevuje snaha nahlížet na kriminalitu širším pohledem. Od druhé poloviny 18. století nastává období klasické kriminologie zastoupené klasickou školou trestního práva, která položila základy nazírání na kriminalitu z pohledu vědeckého a položila tak základy kriminologie jak vědecké disciplíny. Tato škola nepřinesla podstatnější poznatky o příčinách kriminality a to z důvodu, že se nezabývala osobou pachatele, ale spíše jen samotným zločinem. Nelze nezmínit osobu francouzského osvícence jménem Cesare Beccaria a jeho dílo „O zločinech a trestech“, které se zabývá trestní politikou a legislativou. Vyznačuje se odporem proti krutosti dosavadního trestního zákonodárství a soudnictví. Šanci na reformu vidí mimo jiné ve srozumitelnosti a rozšířené znalosti zákonů, prevenci zločinnosti, souzení v senátech při veřejném líčení, v principu presumpce neviny, zákazu mučení, co nejrychlejším uložení trestu po spáchání zločinu, vyjímečném uložení trestu smrti. Dalším přínosem byl názor francouzského lékaře a filosofa J. La Mettrie, který hledal prostředek boje proti kriminalitě v ovlivňování chování výchovou. Anglický právník Jeremy Bentham rozdělil prevenci na prevenci zaměřenou na celou společnost a prevenci zaměřenou na osobu pachatele. V 19. století poté přichází pro kriminologii důležitý její přechod od věd spekulativních do věd empirických. Nastupuje směr zkoumající lidské chování za pomocí přírodovědeckých metod, který je nazýván pozitivistická kriminologie. Iniciačním impulsem pro zavedení přírodovědných výzkumných metod do výzkumu sociálních jevů bylo Darwinovo dílo „O původu druhů“. V tomto období kriminologie se již objevují široké výzkumy zločinnosti v podání A. Quételeta. U pozitivistické školy lze již nalézt snahu o omezení samotné kriminality a ne jen trestů, jak tomu bylo u klasické školy. Ve společnosti se koncem 19. století a ve 20. století kriminalita stává velkým společenským problémem a vyvstala potřeba poznat, vysvětlit a ovlivňovat vývoj kriminality a tak se utvářet samostatný vědní obor nazvaný kriminologie, kdy samotný název vědy kriminologie ( z latinského Crimen – zločin, z řeckého Logos – nauka) byl poprvé užit v roce 1879. O šest let později se tento výraz objevil i v názvu Garofalovy knihy "Criminologia".
V této době na základě poznání různých vědních oborů začaly vznikat kriminologické teorie, které byly děleny na 3 základní směry dle vědních oborů, jejichž poznatky používaly k vysvětlení příčin kriminality. Vznik jednotlivých směrů byl podmíněn kulturní vyspělostí, úrovní poznání v různých vědních odvětvích. Časem se tedy objevily biologické, psychologické, sociologické kriminologické teorie, k nimž bývá přidružována multifaktorová teorie. Všechny tyto teorie vzniku jsou základem dnešní kriminologie, kdy zcela logicky nejvýraznější je multifaktorová teorie, neboť dnes je již známo, že na spáchání zločinu má opravdu podíl více faktorů. Mezi ně patří biologické, psychologické, právní, ekonomické, politické, kulturní faktory a svůj vliv mají také kriminogenní situace."

Skvěle napsané, jen škoda, že práce postrádá přehledné členění textu.