1.	Kristus a apoštolové, církev v době apoštolské

1.1	Důkazy historické existence Ježíše Krista

1.2	Misijní cesty apoštola Pavla a pravděpodobný vznik jeho listů

1.3	Raně křesťanské spisy

2.	Církev ve starověku, vývoj na východě a západě

2.1	Doba apoštolských otců: r. 100 – 150

2.2	Doba církevních otců: r. 150 – 604

2.2.1

Čtyři velcí církevní otcové východní

2.2.2

Čtyři velcí církevní otcové západní

2.2.3

Další církevní otcové

2.3	Starokřesťanští bludaři

2.3.1

Gnostikové

2.3.2

Marción

2.3.3

Montanus

2.3.4

Enkratité

2.3.5

Ariáni

2.3.6

Manichejci

2.3.7

Pelagius

2.3.8

Monofyzité

2.3.9

Donatisté

2.3.10

Monotheleté

2.4	Pronásledování křesťanů v Římské říši

3.	Starověké ekumenické sněmy

3.1	Pět starověkých patriarchátů (tzv pentarchie)

3.2	Osm starověkých ekumenických sněmů

4.	Konstantin a Metoděj, křesťanství u Slovanů

5.	Středověké papežství, boj o investituru

5.1	Protagonisté boje

5.2	Výsledek bojů

6.	Východní schizma

6.1	Protagonisté schizmatu z latinské strany

6.2	Protagonisté schizmatu z řecké strany

6.3	Důvody schizmatu

6.4	Křížové výpravy

7.	Církevní řády a kongregace

7.1	Základní řehole

7.2	Řeholní společnosti - složky

7.3	Mužské řády

7.3.1

Rytířské řády

7.3.2

Křížovníci

7.3.3

Řeholní kanovníci

7.3.4

Mnišské řády

7.3.5

Žebravé řády

7.3.6

Řeholní klerikové

7.4	Mužské kongregace

7.5	Ženské řády

7.6	Ženské kongregace, společnosti a domy

8.	Česká církev 13.-14. století

8.1	Poslední Přemyslovci

8.2	Významní biskupové 13. stol.

8.3	Vzrůst dosavadních řeholí, vznik klášterů

8.4	Třetí řády

8.5	Dynastie Lucemburská

8.6	Markrabí moravští

8.7	Významní biskupové 14. stol.

8.8	Reformní kazatelé doby Karlovy

9.	Západní rozkol, konciliarismus

10.	Jan Hus a husitské hnutí

10.1	John Wyclif-Viklef

10.2	Jan Hus z Husince

10.3	Utrakvisté

10.4	Husitské strany

10.5	1420 čtyři pražské artikuly

10.6	Kompaktáta

10.7	1434 bitva u Lipan

11.	Protestantská reformace

11.1	Protagonisté doby reformace

11.1.1

Luther

11.1.2

Karel V. z rodu Habsburků

11.1.3

Papež Lev X.

11.1.4

Ulrich Zwingli

11.1.5

Jindřich VIII.

12.	Tridentský koncil a katolická reforma

12.1	Základní usnesení koncilu

12.2	Reformní papežové

12.3	Reformní biskupové

13.	Moravská církev na konci baroka

13.1	Významní olomoučtí biskupové 18. století

13.2	Významní panovníci 18. stol.

14.	Světové misie a unie

14.1

Čína

14.1	.1 Významní misionáři Dálného východu

14.2

Japonsko

14.3

Amerika

14.3.1

Významní misionáři Ameriky

14.4

Afrika

14.5

Austrálie

14.6

Oceánie

15.	Osvícenství a Velká francouzská revoluce

15.1	Hlavní představitelé osvícenství

15.1.1

Jean-Jacques Rousseau

15.1.2

Immanuel Kant

15.1.3

Denis Diderot

15.1.4

Jean Francois Arouet zv. Voltaire

15.2	Vídeňský kongres, obnovení církevního státu

16.	Církev v 19. století

16.1	I. vatikánský koncil

16.2	Dogma o papežské neomylnosti

16.3	Vznik starokatolické církve

16.4	Lev XIII. vydává sociální encykliku

17.	II. Vatikánský koncil, církev současnosti

17.1	Papež Jan XXIII. svolává koncil, 21. ekumenický, II. Vatikánský

17.1.1

Úkoly koncilu

17.1.2

Účastníci koncilu

17.1.3

Výsledky koncilu

17.1.4

Koncil zdůraznil

17.2	Hlavní životopisná data papeže Jana Pavla II.

17.3	Někteří významní teologové 20. stol.

“ 6. VÝCHODNÍ SCHIZMA.

Protagonisté schizmatu z latinské strany:
1. Papež Lev IX., vl. jménem Bruno z rodu hrabat z Egisheimu-Dagsburku (Alsasko), reformě církve přející papež, pontifikát 1049-1054
2. Humbert da Silva Candida, kardinál, hlavní představitel delegace západní církve do Konstantinopolu r. 1054, stejně inteligentní jako domýšlivý, reformě církve přející, ctižádostivý, sebevědomý, neústupný, v záležitostech východní církve jenom povrchně informovaný
3. Fridrich Lotrinský, papežův kancléř, pozdější papež Štěpán IX. (papežem 1057-1058), člen delegace západní církve do Konstantinopolu r. 1054, horlivý stoupenec reformy církve
4. Petr, arcibiskup z Amalfi (přístavní město v již. Itálii udržující čilé obchodní styky s Byzancí), člen delegace západní církve do Konstantinopolu r. 1054

Protagonisté schizmatu z řecké strany:
1. Konstantinos IX. Monomachos, byzantský císař (1042-1055), smířlivý, dohodě s papežem nakloněný
2. Michael Kerularios, konstantinopolský patriarcha v letech 1043-1058, ctižádostivý, vypočítavý, s politickými ambicemi, důsledný odpůrce dohody s latiníky, který se snažil dosáhnout nezávislosti na Římu. Posléze v r. 1058 upadl u cís. Isaakia I. Komnena do nemilosti a zemřel ve vyhnanství. Začátek 11. stol. jméno papeže již není vzpomínáno v diptychu (přímluvách) východní církve. Je to důsledek vsuvky filioque do vyznání víry v západní církvi (na Východě pokládáno za blud)
1053 Michael Kerularios dává uzavřít v Konstantinopolu kostely a kláštery západního obřadu
jaro 1054 do Konstantinopolu přichází papežská delegace vedená kard. Humbertem, aby urovnala vzájemné spory mezi církví latinskou a řeckou
1054,14.4. umírá papež Lev IX. a tím ztrácí mandát papežská delegace vedená kard. Humbertem. Sedisvakance trvala až do 13.4.1055, kdy byl zvolen nový papež Viktor II.
1054,16.7. pokládají papežští legáti před zraky lidu shromážděného k bohoslužbě v chrámu Hagia Sofia v Konstantinopolu na oltář exkomunikační bulu, kterou vylučují z církve patriarchu Kerularia a jeho stoupence
1054,24.7. synoda východní církve exkomunikuje papežské legáty, Humbertova bula je slavnostně spálena
1965,7.12. u příležitosti posledního zasedání II. vatikánského koncilu formální zrušení exkomunikace z r. 1054 na obou stranách

Důvody schizmatu:
a/ duchovní rozdíly mezi řeckou a latinskou civilizací
b/ oslabené vzájemné kontakty
c/ spor o církevní jurisdikci nad již. Itálií
d/ spory teologické (filioque = který z Otce i Syna vychází)
e/ spory liturgické (nekvašený chléb, Aleluja v postní době)
f/ spory disciplinární (kněžský celibát)
g/ jazykové problémy (nepřesné překlady listin)
h/ vzájemná zášť spojená s fantastickými obviněními

KŘÍŽOVÉ VÝPRAVY.
1073 se Palestiny zmocnili Turci
1095 papež Urban II. (1088-1099) vyhlašuje v Clermontu (již. Francie) křížovou výpravu na osvobození Božího hrobu
1096-1099 1. křížová výprava: dobyt Jeruzalém, založeno Království jeruzalémské a další malé křesťanské státy v okolí. Nejúspěšnější křížová výprava
1147-1149 2. křížová výprava: křesťanské vojsko zničeno v Malé Asii, krach výpravy přičten sv. Bernardovi z Clairvaux. Výpravy se zúčastnil český kníže a pozdější král Vladislav II.
1187 po prohrané bitvě u Hattinu (poblíž jez. Genezaretského) Jeruzalém ztracen
1189-1192 3. křížová výprava: po nešťastné smrti velitele výpravy cís. Fridricha Barbarossy (1190) se výprava rozpadla. Bylo však dosaženo příměří se sultánem Saladinem (1192) a tím nerušené možnosti putovat do Jeruzaléma
1202-1204 4. křížová výprava: místo do Svaté země táhnou křižáci na Byzanc a dobývají Konstantinopol (1204). Na troskách Byzantské říše zřizují latinské císařství (1204-1261). Tato zásadní politická chyba zapříčinila dodnes trvající nevraživost východního kléru proti latiníkům
1212 křížová výprava dětí: blouznivý podnik, který skončil naprostým fiaskem
1228-1229 5. křížová výprava pod císařem Fridrichem II.: diplomatickou cestou byl Jeruzalém na čas navrácen křesťanům
1244 Jeruzalém natrvalo ztracen
1248-1254 6.křížová výprava: vojsko pod vedením francouzského krále Ludvíka IX. poraženo v Egyptě
1270 7. křížová výprava: Ludvík IX. v Tunisu zemřel na mor, výprava se rozpadla
1291 křižáci ztrácejí Akko, svoji poslední pevnost v Palestině, konec křížových výprav

Uvažuj:
1. Je paradoxní, že roztržka mezi církví východní a západní r. 1054 způsobená lidským selháním byla výsledkem akce, která měla vést k celkovému urovnání. Ač exkomunikace původně zasáhla jenom jednotlivé osoby, nikoliv celá církevní společenství, přece se schizma postupně rozšířilo na všechny církve byzantského okruhu: Bulharsko, Srbsko, Rumunsko, Ukrajinu, Rusko a jejich misie. Církev se natrvalo rozdělila na západní (římskokatolickou) a východní (pravoslavnou, ortodoxní). Byl rozkol nevyhnutelný?
2. "Kdo je zapálen pro Boží zákon, připoj se k nám! Chceme svým bratřím pomoci. Jděte, a Pán bude s vámi. Obraťte zbraně, jimiž trestuhodně proléváte krev svých bratří, proti nepřátelům křesťanského jména a víry!... A pokud tam někdo v upřímné kajícnosti padne, může pevně věřit, že se mu dostane odpuštění." (Papež Urban II. 27.11.1095 na synodě v Clermontu)
3. Schvaluje církev násilné šíření víry? Kodex kanonického práva, kniha III, učitelský úřad církve, kán. 748 2 odpovídá: "Proti svému vlastnímu svědomí nesmí být lidé nikým nuceni k přijetí katolické víry."

Práce pro Katechetický kurz biskupství Ostravsko-opavského, Ostrava.