1.	II. Vatikánský koncil

1.1	Některé dokumenty II. Vatikánského koncilu

1.1.1

Dei verbum

1.1.2

Lumen gentium

1.1.3

Gaudium et spes

1.1.4

Unitatis redintegratio

2.	K sociálním encyklikám

3.	Feministická teologie

“II. Vatikánský koncil
Mezníkem ve vývoji katolické církve je bezpochyby právě II. Vatikánský koncil (dále jen II. VK). Poté, co byl I. Vatikánský koncil v roce 1870 tragicky přerušen válkou, vývoj katolické círve ustrnul, zatímco vše ostatní nabíralo úplně nový směr, který směřoval k oné „modernosti“ a k onomu „liberalismu“. Po smrti papeže Pia XII. (1958) byl zvolen do úřadu kardinál Roncalli, který přijmul jméno Jan XXIII.. Ve věku jeho 77 let se předpokládalo, že se bude jednat o papeže „přechodného“, nikdo netušil nějakou změnu. Jan XXIII. si byl vědom disproporce, která vznikla mezi vývojem církve a okolního světa, a proto se rozhodl svolat nový koncil po téměř sto letech. Jeho konce se nedožil, zemřel v den letnic (3.6. 1963). Ještě před svým nenadálým skonem stačil zahájit první zasedání klíčovým projevem v basilice sv. Petra za přítomnosti 2400 otců (z 3700 pozvaných), kde hovoří o tom, aby církev, v naprosté věrnosti Kristu a evangeliu „bez obav pohlédla do budoucnosti“ .Po něm nastupuje milánský kardinál Montini (Pavel VI.) a II.VK je mnohdy také nazýván koncilem Pavla VI.. Dva nejdůležitější výsledky koncilu je právě „aggiornamento“ (přiblížení se své době) a potom snaha o návrat k jednotě křesťanů (ekumenismus). II. VK vydal ale více dokumentů a jeho poselství je mnohem šírší.
II. VK proběhl ve čtyřech zasedáních v průběhu let (1962-19165). Hned na první zasedání (začalo 11.10. 1962) byli pozváni pozorovatelé jednak ortodoxních, starokatolíků a protestantů (na počátku 31 a na konci koncilu 93), ale i laických posluchačů (36) – z toho dokonce 7 žen. Při volení konciliární komise došlo k prvnímu důležitému kroku. Po protestu byl ponechán delší čas, aby národní episkopáty mohly navrhnout své kandidáty, a tak nedošlo k převaze římské strany. Právě hned na druhém (začalo 29.9. 1963) zasedání došlo k projednávání ekumenismu (vedle biskupské kolegiality a náboženské svobody). Důležitá je také cesta Pavla VI. do Svaté země k návratu pramenu křesťanství a jeho setkání s ortodoxním patriarchou z Cařihradu Athénagorasem jako symbol počátku mezináboženského dialogu. Už před koncilem se objevoval názor, že i nekatolíci mohou být vykoupeni. Novým pohledem se stal názor, že na křesťanské círvi se podílejí nejen katolíci, ale do jisté míry míry i ostatní křesťanská společenství – samozřejmě s privilegovaným postavením katolické církve . Na třetím zasedání se projednávaly zejména otázky týkající se vlastní církve v podstatě obdobné jako na druhém zasedání. Potom na posledním - čtvrtém zasedání v září a prosinci 1965 došlo k odhlasování a vyhlášení všech textů. V basilice sv. Petra (7.12. 1965) papež Pavel VI. a ortodoxní patriarcha Athénagoras odvolali vzájemně exkomunikace vyhlášené v roce 1054 (velké schizma). Den nato byl koncil slavnostně ukončen."

Vypracováno do Srovnávacích dějin náboženství.