1.	Seznam zkratek

2.	Definice zóny volného obchodu

3.	Latinská Amerika

3.1	Výchozí podmínky „renesance integrace“

3.2

Instituce

3.2.1

Karibské společenství

3.2.2

Andské společenství

3.2.3

Společný trh střední Ameriky

3.2.4

Společný trh Jihu

3.2.5

Severoamerická zóna volného obchodu

4.	Celoamerická zóna volného obchodu

"Výchozí podmínky „renesance integrace“

Předpoklady pro tuto „renesanci integračních procesů“ musíme hledat v celkové změně geopolitického a ekonomického klimatu na kontinentě. Obrovskou úlohu v oživování těchto procesů nesporně sehrály Spojené státy americké, jakožto nejsilnější ekonomika kontinentu, na níž je ekonomickou „pupeční šňůrou“ navázána většina zemí Latinské Ameriky a Karibiku. Právě změna zahraničně-obchodní politiky ke konci 80. let a počátkem 90. let znamenala obrovský impuls pro regionální integraci. Dříve upřednostňovaly USA ve své obchodní politice bezpečnostní, vojenskostrategické a politické zájmy a bylo spíše zastáncem multilateralismu. V tomto období existovaly samozřejmě i některé diskriminační tendence ze strany USA (vyloučení komunistických zemí ze systému doložky nejvyšších výhod, Dohoda o volném obchodě s Izraelem), ale tyto většinou odpovídaly strategickým zájmům USA ve světě.
V druhé polovině 80. let však začala do americké zahraničně-obchodní politiky pronikla racionalita a přednost dostaly obchodní a ekonomické zájmy před zájmy bezpečnostně- nebo vojenskostrategickými. Je třeba dodat, že se tak stalo v době, kdy USA nebyly zcela spokojeny s výsledky multilaterálních obchodních jednání v rámci Tokijského kola GATT (General Agreement on Tarifs and Trade, Všeobecná dohoda o clech a obchodě) a Uruguayské kolo GATT uvázlo na mrtvém bodě. Americký Kongres proto umožnil americkým prezidentům za pomocí tzv. „fast-track“ (cesty rychlého jednání) vyjednávat bilaterální nebo minilaterální obchodní dohody k prosazování amerických obchodních zájmů ve světě. Dalším velmi důležitým faktem vedoucím ke změně postoje USA k procesu regionální integrace byly vnitřní americké deficity obchodní bilance a klesající konkurenceschopnost amerických výrobků na světových trzích znamenající snižující se technologickou a ekonomickou váhu americké ekonomiky ve světové ekonomice předznamenali tlak ze strany USA na rozšiřování a prohlubování ekonomické integrace nejen na regionální úrovni (např. APEC – Asia-Pacific Economic Cooperation – Asijsko-pacifická ekonomická spolupráce).
Země Latinské Ameriky a Karibiku měly poněkud jiné pohnutky k oživení regionální integrace. Dalekosáhlá internacionalizace světové ekonomiky odhalila slabiny mnoha latinskoamerických ekonomik a jejich obchodně-ekonomických režimů a vytvářela tak stále silnější tlak na možnou a racionální ekonomickou integraci v kontextu obchodní liberalizace. Země regionu byly nuceny z mnoha důvodů opustit exportně orientovanou rozvojovou strategii. V podmínkách poměrně chráněných a uzavřených trhů, jejichž výrobky předtím nebyly vystaveny konkurenci na světových trzích a při nedostatku domácího kapitálu pro uskutečnění tolik potřebné restrukturalizace se ovšem jevil tento přechod na exportní orientaci nereálným.
Většina vlád proto zavádí do své hospodářské politiky kromě již evergreenových témat v podobě boje s inflací a zajištění sociálních jistot i liberalizační obchodní politiku, která měla zajistit posílení role zahraničního obchodu v ekonomice státu a měla mít za následek i lepší využití komparativních výhod a výnosů z ekonomie rozsahu v důsledku racionálnějšího zapojení země do mezinárodní dělby práce.
Důležitou podmínkou těchto změn však byla i nutná politická stabilita zemí v regionu. Při naplňování tohoto bodu sehrála nemalou roli Organizace amerických států (OAS), která v 90. letech monitorovala možná ohniska konfliktů nebo nestability v regionu a snažila se jednáními vedenými na půdě OAS najít řešení znamenající návrat ke stabilitě a tímto způsobem posilovala demokratické principy na americkém kontinentě.

Instituce

Snahy Latinské Ameriky o vzájemnou spolupráci vyústily v roce 1960 založením Latinskoamerické oblasti volného obchodu (LAFTA). Vytýčeného cíle se však nepodařilo dosáhnout. V 70. letech spolupráce stagnovala a v roce 1980 tuto instituci nahradilo Latinskoamerické integrační sdružení (ALADI) s volnějším rámcem pro spolupráci; šlo o preferenční dohody a jednání na bilaterální úrovni. Bilaterální dohody o spolupráci byly postupně nahrazovaný dohodami multilaterálními, z nichž většina pochází až z 90. let. V uvedené dekádě se snahy o spolupráci v Latinské Americe zintenzivňují, avšak hlavně na subregionální úrovni.
Koncem 80. let většina exitujících integračních seskupení na kontinentě prožívá vlnu optimismu pokud jde o ekonomickou integraci jejich členů. Jedná se o integrační schémata zahrnující státy Karibiku (CARICOM), Střední Ameriky (Společný trh Střední Ameriky – MCCA) a státy Jižní Ameriky (Andský pakt). Jiná integrační schémata na druhou stranu zůstávají daleko za svými možnostmi a ve své podstatě tak jen zdůrazňují různorodost a rozdílnou úspěšnost integrace v Latinské Americe a Karibiku. Takovým představitelem je například ALADI, které sice prožívá určité oživení od svého vzniku v roce 1980, ale jeho význam stagnuje ne-li klesá.

Karibské společenství
(Caribbean Community – CARICOM)
Sídlo: Georgetown (Guyana)
Členové: Antigua a Barbuda, Bahamy, Barbados, Belize, Dominika, Grenada, Guyana, Haiti, Jamajka, Montserrat, Surinam, Svatá Lucie, Svatý Krytof a Nevis, Svatý Vavřinec a Grenadiny, Trinidad a Tobago
Asociovaní členové: Britské panenské ostrovy, Ostrovy Turks a Caicos, Anguilla, Kajmanské ostrovy, Bermudy.
Pozorovatelé: Aruba, Kolumbie, Dominikánská republika, Mexiko, Nizozemské Antily, Porto Rico, Venezuela
Země tvořící integrační seskupení CARICOM se v roce 1987 dohodly na odstranění všech překážek vzájemného obchodu do října 1988. Tento termín se podařilo dodržet. V roce 1989 se členské státy CARICOM dohodly na opatřeních vedoucích k vytvoření jednotného trhu do roku 1993. Jedním z těchto opatření bylo vytvoření jednotného vnějšího tarifu, který měl být zaveden do ledna 1991. Termín 1. ledna 1991 se nepodařilo z mnoha důvodů dodržet a tak byl vnější tarif společenství přijat většinou členských zemí až v polovině 90. let. Na mimořádném summitu v roce 1992 byla potvrzena vůle založit měnovou unii CARICOM do roku 2000. Na summitu v roce 1995 bylo projednáno vytvoření společného trhu, volný pohyb odborníků, absolventů univerzit, snížení cel z 35% na 30%, neomezená letecká doprava, problémy vývozu banánů a vztahy s Evropskou unií. Po 16 letech plánování a příprav Jednotný trh a ekonomika CARICOM (CARICOM Single Market And Economy – CSME) od 1.1.2006 plně implementován v Barbadosu, Belize, Guyaně, Jamajce, Surinamu a Trinidadu a Tobago.
Problémový vývoj v ekonomikách zemí seskupení se projevil v 90. letech. Problémy byly způsobeny úzkou specializací exportu na vybrané, preferenční trhy, které se staly v době prohlubující se globalizace ještě více konkurenčními a státy seskupení již nebyly kvůli růstu svých nákladů schopny svými výrobky na těchto trzích konkurovat. Státy seskupení se proto začaly stále více věnovat novým druhům perspektivních aktivit ve sféře služeb – turistickému ruchu a off-shore financing (daňové ráje)."