1.	Rozpracování kapitol

1.1	Tady jsem doma

1.2	Domov jsou lidé

1.3	Co je rodina

1.4	Rodina dětem

1.5	Rodina náhradní

1.6	Rodina a duševní potřeba dítěte

1.7	Rodina jako místo citových vztahů

1.8	Společná budoucnost

1.9	Společenství času, prostoru a užitku

1.10	Vychováváme a jsme vychováváni

1.11	O soužití a vychovatelské terminologii

1.12	Rodina jako systém

1.13	Proč potřebují tatínka?

1.14	O rodičovské identitě

1.15	Domov a vlast

1.16	Vlastní-nevlastní a co řekneme dítěti

1.17	O nevlastní rodině

1.18	Macecha zlá

1.19

Vetřelec

1.20	Matčin nový partner

1.21	Dvojí rodiče

1.22	Trojí příbuzenstvo

1.23	Pravda o nevlastní rodině

1.24	O taktních dětech a netaktních dospělých

1.25	Co se svádí na děti

1.26	Sexualita v nevlastní rodině

2.	Několik doporučení nakonec

"1.23. Pravda v nevlastní rodině

Otázka pravdy je nejpalčivější v rodinách „nenormálních“ totiž adoptivních a pěstounských. Tam noví rodiče stojí před rozhodnutím, zda dítěti pravdu sdělit nebo zatajit.
Prof. Matějček zde shrnuje tři zásady podle zjištění psychologie:
1. Děti by měli o svém původu vědět aspoň tolik co okolí.
2. Když se dítě dovídá pravdu, má to být způsobem odpovídajícím jeho chápání.
3. Pravda musí být sdělena tak, aby nikoho neurážela a nikoho neponižovala.
Třetí zásad bývá často v rámci rozvodu porušována okolím rodiny i samotnými rodiči ve snaze pošpinit jeden druhého, to se samozřejmě negativně projeví na dítěti ve vztahu k oběma rodičům. Poznání i nepravdivé o tom, že jeden z jeho rodičů je příkladem vší špatnosti, může velice poznamenat vědomí identity dítěte.

1.24. O taktních dětech a netaktních dospělých

„Snad si každý vzpomene ze svého dětství, jak jsme byli raněni, poníženi, zmateni, když někdo cizí třeba jen prohodil poznámku, která stavěla naše rodiče, naší rodinu, náš domov, zkrátka „náš“ a „ty naše“ do špatného světla. Zaslechnout něco takového je jako šlehnutí bičem“
Děti ve školním věku už nepřijímají své rodiče jako ty nejlepší, tak jako děti předškolní. Dovedou už ledacos kriticky hodnotit, znají už chyby, slabosti a prohřešky těch „svých“. Ale bolestně se jich dotýká pokud někdo o těch „jejich“ mluví špatně nebo zle. Nedovedou o svých rodičích ani po rozvodu mluvit zle a naopak se snaží je vykreslovat v dobrém světle.
Ve skutečnosti jsou to bohužel noví rodiče, kdo dává najevo, jak je mrzí, že jejich dítě mluví o tom bývalém partnerovi dobře. S velkým potěšením pak přijímají jakékoliv negativní názory dětí na ně. U dítěte proto vzniká velký vnitřní konflikt kdy se nechce dotknout ani jednoho ze svých rodičů.
Na konci kapitola „se znovu velmi přimlouváme za ohleduplné chování k dětem. Starostlivě nabádáme rodiče, aby si vážili upřímnosti svých dětí.a raději ať se třikrát kousnou do jazyku, než aby na dítěti vyzvídalo něco nemilého o někom třetím a než by o tom třetím sami utrousili ponižující nebo urážlivou poznámku.“

1.25. Co se svádí na děti

V případech novým manželství se často stává, že se sejdou děti z různých rodin s jinými zvyky apod. případně se teprve po uzavření manželství narodí další děti, které už vyrůstají v jiném prostředí než děti z prvního (prvních) manželství. Snaha zakotvit dobře v nové rodině přináší někdy až přepjaté snahy se zalíbit apod. Tohle přináší pro rodiče určité adaptační nároky a v případě konfliktů mezi rodiči může dojít k tendenci svádět na děti to, co je ve skutečnosti výplodem jejich vlastní nejistoty, nezvládnutých vnitřních konfliktů, neujasněných postojů apod."

Recenze knihy.