1.

Úvod

2.	Začátek Nixonova konce. Zdroje informací

3.	Vyšetřování aféry

4.	„Velká milost“ a přímé důsledky aféry

5.

Závěr

6.	Seznam použité literatury

„ 17. června 1972 se pět mužů z Výboru pro znovuzvolení prezidenta (CREEP, Committee for the Reelection of the President; vedoucí pozici zastával Jeb Stuart Magruder) vloupalo do sídla Demokratické strany ve Washingtonu s úmyslem nainstalovat odposlouchávací zařízení a nalézt tak důkazy o nelegálním financování této strany. Byli elegantně oblečení, na rukou měli gumové rukavice a v kapsách moderní kameru a odposlouchávací zařízení. Jeden z nich měl u sebe i adresu a telefonní číslo E. Howarda Hunta, zaměstnance Bílého domu a dřívějšího člena CIA. Ten byl mimo jiné zapleten do vyšetřování případu nařčení prezidenta Kennedyho z podílu na atentátu na prezidenta Jižního Vietnamu Ngo Dinh Diema. Pro to byl nucen zfalšovat některé vládní dokumenty.
Prezident Nixon na tiskové konferenci 22. června zhodnotil incident jako nepovedené vloupání pátého řádu, s nímž jeho štáb, natož on sám, nemá nic společného. Současně ale dal pokyn svému právnímu poradci Johnu Deanovi, aby se pletl do vyšetřování, které měla v referátu federální služba FBI.
Předseda Demokratické strany Lawrence O'Brien a jeho právník J. Califano CREEP okamžitě zažalovali a požadovali náhradu škody ve výši jednoho miliónu dolarů. Tím se dalo do pohybu soudní vyšetřování, paralelně sledované a doplňované pátráním reportérů.
Bílý dům zmobilizoval veškeré své síly, aby aféru udržel v tichosti alespoň do listopadu 1972, kdy se konaly prezidentské volby. Nakonec se to podařilo - Richard Nixon byl znovu zvolen prezidentem USA, když porazil kandidáta Demokratické strany George S. McGoverna. Pro Nixona tehdy hlasovala naprostá většina Američanů.
Nixon byl tedy zvolen znovu i přesto, že novináři aféru na veřejnosti propírali celé dlouhé týdny. Postupně vycházela na povrch nová a nová kompromitující fakta, která se sice Nixonovi vyhýbala, ale týkala se jeho blízkých spolupracovníků. Nixon neustále bránil FBI ve vyšetřování informací o tajném fondu, který měl sloužit k vyplacení pětice lupičů a byl jediným pojítkem s Bílým domem. Odmítal spolupracovat, odvolávaje se na právo výkonné moci neposkytnout informace týkající se Kongresu. Tato rozepře byla dovedena až k federálnímu soudu, který rozhodl, že tohoto práva se prezident může domáhat pouze v případě, kdy by zveřejněné informace kompromitovaly národní bezpečnost. V této situaci se však prezident pouze snažil zatajit své chyby.
Vše, co bylo pro Nixona nebezpečné, začalo vlastně až po jeho znovuzvolení - soud s lupiči z Watergate a vyšetřování senátní komise pod vedením Samuela J. Ervina. Dění kolem vznikající aféry pravidelně komentoval tisk. Například vydání The Washington Post z 10. října obsahovalo zprávu pod titulkem „Zjištění FBI, že Nixonovi pobočníci sabotovali Demokraty.“ Bílý dům vydal prohlášení, odsuzující takový druh novinařiny jako podstatně nepřesný hearsay (do češtiny bývá překládán jako „cosi z doslechu“). Výraz hearsay byl pak hodně opakován, s nelichotivých diagnostickým dovětkem shabby journalism („pokleslá žurnalistika“). “

Práce kompilačního charakteru. Některé pasáže jsou bez citace převzaty z http://www.louc.cz/pril01/p45water.html a http://extra.cz/2005/05/odhalena-identita-slavnho-zdroje-deep.html.
Obsahuje tabulku a fotografie. Čistý text dosahuje cca 6 stran.