"Vodní režim rostlin
Voda je jednou z nenahraditelných složek těl většiny živých organismů, mezi něž spadají i rostliny; ty jsou vodou tvořeny přibližně z 75%. Nejvyššího obsahu vody z jednotlivých rostlinných orgánů obecně dosahují listy dvouděložných bylin, a to až 94%. V listech ostatních skupin pak nacházíme mezi 75 a 90% H2O, podobný rozsah se vyskytuje i u dužnatých plodů. Nejnižší obsah vody pozorujeme u semen, obvykle jsou uváděny hodnoty od 5 do 15%. Voda celou rostlinu prostupuje a vytváří tak prostředí pro pohyb rozpuštěných látek v buňkách, mezi buňkami i v celé rostlině. Zároveň tak vznikají podmínky pro průběh mnoha chemických procesů, přičemž ve většině z nich voda vystupuje jako rozpouštědlo, v některých i jako reakční agens (např. hydrolýzy či fotosyntéza). Dostatek vody napomáhá rostlině k udržení tvaru a umožňuje získávání potřebných chemických látek z půdy. Díky svým fyzikálním vlastnostem je i klíčovým termoregulačním činitelem a důležitým médiem v rozmnožování výtrusných rostlin.
Jevem, na němž je přijímání vody rostlinou založeno, je osmóza, tedy prostup H2O polopropustnou membránou z prostoru s méně koncentrovaným roztokem do prostoru s více koncentrovaným roztokem, po tzv. koncentračním spádu. Pokud je tedy koncentrace rozpuštěných látek uvnitř buňky vyšší než vně, voda proniká dovnitř až do okamžiku, kdy je objem buňky zcela naplněn. Když se do prostoru žádná další voda nevejde, ale přesto je koncentrace roztoku uvnitř stále vyšší než vně, transport je pomalu přerušován a membrána se začne zevnitř napínat. Míra tohoto napětí je právě taková, do jaké míry působí síly, které chtějí roztok uvnitř dále „naředit“. Tento jev, nazývaný též osmotický tlak, je zdrojem turgoru, tedy vnitřního tlaku obsahu buňky na membránu. Turgor je pro rostlinnou buňku výhodný především z hlediska udržení prostorového tvaru. K jeho vzniku dochází, pokud se buňka nachází v prostředí hypotonickém; v prostředí hypertonickém dochází k plazmolýze, tedy proudění vody ven z buňky a následnému odchlípení cytoplazmatické membrány od buněčné stěny. Ta je v prvních fázích vratným dějem, později však může vést až k buněčné smrti.
Příjem vody vyššími rostlinami se odehrává pomocí jejich kořenového aparátu, u nižších rostlin zpravidla celým povrchem těla. Aby mohla být voda z prostředí přijímána, musí být koncentrace látek v ní rozpuštěných nižší než v rostlině, v opačném případě dochází k tzv. fyziologickému vadnutí (při přehnojení půdy). Voda je přijata pomocí tzv. kořenových vlásků, z nich pak může pokračovat dvěma cestami: apoplastickou, tedy průchodem mezibuněčnými prostory, a symplastickou, průchodem vlastními buňkami primární kůry kořene.
Voda se tímto způsobem dostává až k cévám dřevního svazku, xylému, kterými je poté společně s přijatými minerály rozváděna po rostlině. Toto vedení vody od kořene rostliny po listy nazýváme transpirační proud. Faktory, které fyzikálně umožňují tento rozvod vody, jsou transpirace, tedy odpařování vody z listů, díky kterému v cévách vzniká podtlak, a tzv. kořenový vztlak, tedy aktivní vytlačování vody do nadzemních částí rostliny za spotřeby energie.
2
Asi 99% takto přijaté vody rostlina opět vydá, jen přibližně 1% je využito k tvorbě sušiny. Výdej vody dělíme na dva základní mechanismy – transpiraci a gutaci. Gutace probíhá v podmínkách, kdy není možná transpirace, např. u vodních rostlin či při nasycení vzduchu vodními parami. Je umožňována tzv. hydatodami, které vytlačují kapičky vody s rozpuštěnými minerálními látkami na povrch listů. V rámci transpirace rozlišujeme kutikulární (pokožkový) a stomatární (průduchový) z"

Gymnázium

PRÁCE BYLA UVOLNĚNA BEZ NÁROKU NA HONORÁŘ