"1 CHARAKTERISTIKA DOMÁCÍHO NÁSILÍ
Problematika domácího násilí se do povědomí široké veřejnosti dostávala velmi pomalu. Až v průběhu 60. a 70. let 20. století se o toto tabu začalo zajímat feministické hnutí, které považovalo za příčinu vzniku domácího násilí patriarchální uspořádání společnosti. Trestání „neposlušných“ žen bylo ve většině kultur tolerováno a považováno za zcela soukromou věc, do které nelze zasahovat. Tak tomu bylo po celá staletí ve všech společenských skupinách. V současnosti není domácí násilí chápáno pouze jako rodově podmíněný jev. To znamená, že násilnou osobou může být jak muž, tak žena. Stejně tak je tomu i v případě ohrožené osoby. I zde mohou být zastoupeny osoby obou pohlaví (Levová, 2010).
„V české společnosti se problematice partnerského násilí dlouho nedostávalo adekvátní pozornosti. Před rokem 1989 nebylo násilí mezi intimními partnery vůbec předmětem veřejné diskuze, první organizace zaměřené na pomoc obětem domácího násilí se postupně objevovaly až v 90. letech a kromě přímé pomoci klientům se musely zaměřit také na šíření osvěty mezi veřejností.“ (Buriánek, Podaná, 2006, s. 12)
Domácí násilí se objevuje mezi lidmi všech úrovní sociálního postavení, bez ohledu na jejich vzdělání, ekonomickou situaci, rasu či příslušnost k etnickým skupinám (Hronová, 2007).

1.1 DEFINICE DOMÁCÍHO NÁSILÍ
V odborné literatuře najdeme množství různých definic domácího násilí, které se od sebe odlišují jak v šířce záběru, tak v účelu, ke kterému jsou využívány. Rozdíly jednotlivých definic spočívají také v tom, jestli se zaměřují na popis forem násilí, jeho příčin a důsledků, či na úmysly pachatelů násilí. I když jednoznačné vymezení pojmu domácího násilí není jednotné, jedno mají všechny definice společné – domácí násilí chápou jako porušování základních lidských práv (Filadelfiová, 2005).
Prvním problémem v definici je již sám pojem násilí, který je často ztotožňován se synonymem týrání/zneužívání. Rozlišovat můžeme mezi úzkou definicí, která je omezena pouze na násilí fyzické, a širokou definicí, která za násilí označuje jakýkoli čin poškozující oběť. Široké pojetí tedy zahrnuje jak fyzické násilí, tak i násilí psychické, ekonomické a sexuální (Buriánek, Podaná, 2006).
„Psychologický přístup chápe násilí jako patologický způsob interakce konkrétního jedince (skupiny) s okolím. Řadíme sem všechny aktivity, pomocí nichž si jedinec či skupina (subjekt, aktér) vytváří a reguluje vztahy vůči sociálnímu okolí způsobem, který je vnímán jako agresivní či manipulativní.“ (Spurný, 1996, s. 7)
Podle Vitoušové (2007) je domácí násilí definováno jako psychické, fyzické či sexuální týrání mezi osobami blízkými, které je opakované a dochází k němu v soukromí – skrytě, mimo kontrolu veřejnosti. Autorka dále uvádí, že intenzita násilných incidentů se stupňuje, přičemž oběť ztrácí schopnost zastavit probíhající násilí a efektivně řešit narušený vztah.
Definice domácího násilí dle Čírtkové (2004) prochází nezadržitelným vývojem. Původně, tedy v úzkém pojetí, označovalo násilí partnerské. V současnosti se však používá i pro transgenerační týrání, kdy např. dospělé děti týrají své rodiče apod. Domácí násilí je tak synonymem pojmu ‚násilí v rodině‘.
„Ševčík vnímá domácí násilí jako podmnožinu násilí v rodině a zahrnuje sem všechny projevy fyzického, sexuálního a psychického násilí páchaného mezi jednotlivými členy rodiny (partnery, předky a potomky, sourozenci), které se týká všech rodinných vztahů, a to mezi dospělými (rodiči) a dětmi, mezi dětmi navzájem, mezi partnery (manžely), mezi dospělými (rodiči) a prarodiči.“ (Špatenková, Ševčík, 2011, s. 24)
Podíváme-li se do psychologického slovníku, domácí násilí můžeme vnímat jako: „Násilí nebo fyzické zneužívání, týrání zaměřené proti životnímu partnerovi nebo jinému členu domácnosti; nejčastěji jde o agresi muže vůči ženě.“ (Hartl, Hartlová, 2010, s. 333)
Jak uvádí Levová (2010), je nutno dodat, že při domácím násilí se role ohrožené a násilné osoby nemění."

Součástí práce jsou obrázky o rozsahu 2 stran.
Katedra psychologie a patopsychologie