1.	Teorie světového systému

1.1	Immanuel Wallerstein

1.2	Jane Schneiderová

1.3	André Gunderfrank

2.	Rozdělení světa

2.1	Jádrová oblast

2.2

Periférie

2.3	Marginální oblast

3.	Historické předpoklady vzniku antropologického myšlení

3.1	Prolomení izolacionismu

3.2	Možnost vědeckého pojmového pochopení

4.	Vytváření antropologického myšlení

4.1	Homo symbolicus

4.2	Homo hierarchicus

5.	Edward Tylor

5.1	Sociální evolucionismus

5.1.1

Kulturní antropologie

6.	Sociologismus

7.	Prolomení izolacionismu Západu ve středověku

7.1

Mýty

7.2	Křížové výpravy

7.3

Mongolové

7.4

Číňané

7.5	Zámořské objevy

„Prolomení izolacionismu Západu ve středověku
Zásadním civilizačním podnětem vzniku antropologie jako vědy, která překročila zábrany xenofobie a etnocentrismu bylo prolomení izolacionismu Západu v 15. století, které bylo posledním údobím středověku. Je pravdou, že některé euroasijské a africké země vstupovaly do vzájemného styku již před naším letopočtem. Např. André G. Frank soudí, že již ve 3. tisíciletí před Kristem se ustavil kontinentální systém, který obchodně spojoval pravěkou Evropu, Přední Východ, střední Asii, Čínu a jihovýchodní Asii.
Prolomení izolacionismu koncem středověku je možno chápat jako přesun velmocenské hegemonie do původně periferní oblasti tehdejšího světa, což bylo ovlivněno poznatky ze zámořských výprav Španělů a Portugalců. Rozsáhlé množství mnohých přírodovědných, národopisných, geografických a jiných poznatků postavilo před dosavadní vědecké kruhy oborů teologicko-filosofických, aristotelské fysiky a přírodovědy úkol ustanovení nových vědních oborů.
Ukázalo se, že Evropané nebyli připraveni intelektuálně zvládnout nesmírnou rozmanitost kultur, ras či nových objevů se kterými se najednou setkávali na svých výpravách.
Až dosud si většinou pomáhali kategoriemi středověké kultury. Např. francouzský teolog Pierre d’Aily uváděl ve své knize Imago mundi (Obraz světa), která měla inspirovat evropskou koloniální expanzi, zprávu o zemi, kde žije obyvatelstvo „svrchovaně šťastné, které se skládá z trpaslíků, dlouho žijících tvorů a dokonce i z tvorů bezhlavých.“
Příznačné pro tehdejší dobu je, že myšlení Evropanů bylo prostoupeno různými mýty. Např. báje o „Zlatém věku“ má prehistorický původ a setkáváme se s ní i u antických autorů, např. řek Hesiodos, který žil v 7. století před Kristem popisoval „Zlaté pokolení“, kdy lidé žili bez námahy a starostí, žili se přírodními produkty, tančili a smáli se a nikdy nezestárli.
Mnozí Evropané se domnívali, že život objevených přírodních národů lze ztotožnit se znovunalezením původního „Zlatého věku“ lidského bytí. Ztracený ráj se prý zachoval v prostředí exotických tropických krajin. Vzniká koncept ušlechtilého divocha.
Etnografická a antropologická data a zkušenosti byly deformovány bájnou visí, která se vynořila z podvědomí středověku.
Paradox je v tom, že většina indiánských kmenů, se kterými se mořeplavci setkali např. na pobřeží Venezuely, nebo na Karibských ostrovech, byly kanibalové. Mnohé badatele přímé zkušenosti s kanibaly neodvrátily od koncepce „Zlatého věku“ přírodních národů. Mýtus byl silnější než realita.
Protipólem tohoto nadhodnocení domorodých kultur bylo jejich snižování na úroveň zvířat argumentací, že „divoši“ nemají duši. Duše byla totiž považována za základní atribut určující lidství.
Dalším mýtem 16. a 17. století byla báje o „Ztracené moudrosti.“ Evropská kultura té doby postrádala kritický přístup k historii. Řada správných postřehů se mísila se zcela fantastickými představami. Obecně byl přijímán názor, že dávný svět na počátku lidské rasy vynikal vyšším věděním a moudrostí než kterou má novověká společnost. Tato původní civilizace byla údajně zničena velkou katastrofou, ale zbytky tradice byly prý zachráněny. Ztracený svět byl často identifikován s Atlantidou.
Též byla domněnka, že moudrost starého světa je ukryta v tehdy ještě nerozluštěných egyptských hieroglyfech.“