1	Právo a stát, vznik a pojem

2	Právo a moc

3	Právo obyčejové, precedentní, zákonné (forma práva)

4	Prameny práva, pojem, druhy

5	Normativní právní akty, právní obyčej

6	Lokální právotvorba, publikace lokálních norem, platnost, účinnost

Vyhlášky orgánů územních samosprávných celků 6

7	Precedent, normativní smlouva

8	Mezinárodní smlouvy 9

9,11 Systém práva a práv. odvětví. Právo veřejné a soukromé 11

10	Systém a struktura 13

12	Právní normy - pojem, prvky, struktura 15

13	Druhy právních norem 18

14	Existence, platnost, úcinnost právních norem 20

15	Časová působnost 20

16	Definiční znaky právní normy a její působnost 21

17	Realizace práva, pojem, formy 23

18	Právní vztahy 25

19	Aplikace práva 28

20	Individuální právní akty, jejich vlastnosti, členění 30

21	Analogie 31

22	Interpretace, pojem, účel, zásady 32

27	Interpretace práva, pojem a její objekt 32

23	Struktura právního vztahu 34

24	Charakter právních vztahů, právní subjektivita 34

25	Druhy interpretace 35

26	Metody interpretace, akty interpretace práva 36

28	Právní skutečnosti 38

29	Právní úkony 40

30	Právní odpovědnost, pojem, druhy 43

31	Sankční koncepce právní odpovědnosti 44

32	Prvky zaviněného porušení právní povinnosti 45

33	Právní stát 46

34	Právo a ostatní normativní systémy 49

35	Tvorba práva, pojmové vymezení, principy 49

36	Právotvorba, normotvorba 49

37	Aplikační proces, pojem, fáze 52

38	Právní kultura, pojem, typy 53

44	Velké právní systémy 53

39	Subjektivní a objektivní právo 56

40	Zákonnost, výkon a zneužití práva, preventivní a následné záruky 57

48	Záruky zákonnosti 57

41	Efektivnost právní normy, pojem, subjektivní, objektivní faktory 60

42	Právní odpovědnost, klasifikace deliktů,funkce právní odpovědnosti 61

43	Mechanismus právní regulace 63

46	Hodnoty a motivace v právu 63

47	Logika v právu 64

49	Zrušení nezákonných právních aktů a neplatnost úkonu 64

50	Subjektivní a objektivní odpovědnost 64

"Vznik státu
Dějiny zaznamenaly nejrůznější způsoby vzniku států působením vnitřních i vnějších sil. Existuje několik základních teorií, jak stát vznikl:
 nábožensko teleologická - stát existuje jako produkt boží vůle a dle jeho přikázání je každý povinen ho uznávat a podřizovat se mu. Toto učení patří k nejstarším.
 teorie moci - představuje si stát jako vládu silného nad slabým a současně prohlašuje tento stav za přirozený
 právní teorie - vidí stát jako výtvor právní
a) teorie patriarchální - vysvětluje vznik státu a rodiny jako přirozeně vzniklých forem společnosti
b) patrimoniální teorie - ukazuje vládní moc jako moc založenou na pozemkovém vlastnictví
c) smluvní teorie - dle níž je smlouva právním důvodem pro vznik státu
d) teorie právního státu - založená na odmítnutí dualismu státu a práva, resp. jejich ztotožnění
 teorie etická - usiluje o to, dokázat, že stát je mravně nutný
 teorie psychologická - lze sem zařadit všechny, kdo prohlašují stát za produkt ducha národa, výtvor přírody, dějinný akt, psychické vlastnosti či biopsychické instinkty a na tomto základě ho zdůvodňují.
2 Právo a moc
Moc doprovází člověka od prvních kroků jeho společenského rozvoje. Moc můžeme definovat v širokém a užším slova smyslu:
1. široce definuje moc např. Bernard Russel. Podle něho je moc snaha způsobit ve vnějším světě určitý zamýšlený úcinek. Moc se uplatňuje pomocí nejrozmanitějších prostředků(např. násilí, rozkaz, chvála, mrav, náboženství, vláda, výchova, atd.)
2. Moc v užším slova smyslu je soubor procesů a prostředků, prostřednictvím nichž jedinec nebo skupina jsou schopni vnutit svou vůli jinému jedinci nebo skupině. Můžeme jí také rozumnět schopnost vynutit si poslušnost, ať již poslouchající s tím vnitřně souhlasí či nikoliv.
Moc je schopnost určitých osob vykonávat zamýšlené a předvídané úcinky na druhé. Moc je vliv zamýšlený.
Kolektivní moc - znamená schopnost lidí činit jisté věci, prosazovat svou vůli, jde tedy o “moc k něčemu“. Kolektivní pojetí spojuje každou moc s autoritou.
Asymetrická moc - uvažujeme o moci jako o vztahu, jde tedy o “moc nad někým”. Je zde vyzvednut aspekt manipulace při užívání moci.

Politiku lze charakterizovat jako boj o uspořádání moci, která může probíhat na základě 2 principů:
1. integrálního - moc rozdělena výrazně asymetricky, moc. struktura má tvar pyramidy.
2. balančního - kontrola jedné osoby či skupiny nad druhou v určité oblasti má být vyvažována opačnou kontrolou v oblasti jiné. Moc různých skupin se tímto udržuje v rovnováze.

Faktory moci:
primární - tělesná síla, chytrost, vrozené vlohy vládnout, silná vůle k moci....
sekundární - spočívají na sociální organizaci uvnitř společenské integrity, např. moc úredníka

Typy moci:
anonymní - vládne kolektiv jako celek
institucionalizovaná - ztělesněná ve státních orgánech a institucích
osobní

Právo a moc
V práv. vědě se definuje moc pomocí poukazu na to, že je založená na právu a že ochraňuje a realizuje práv. normy.
Moc je schopnost donutit někoho, aby se choval urč. způsobem, i když se tak chovat nechce (a postihnout ho sankcí za to, že se tak nechová). V právu se uplatňuje dvojím způsobem:
1. moc přinutit adresáty práva, aby ho dodržovali, tzn. vynutitelnost zachování práva (právo bez možnosti donucení není realizovatelné)
2. moc tvořit právo, tj. stanovit obecně závazná pravidla chování

V právním státu má právo naprostou prioritu a státní moc donucení a násilí jsou možné jen tehdy, jsou-li upraveny právem, jehož rámec nepřekračují.
Taková moc je legitimní, jejíž organizace, funkce a osobní složení mocenských orgánů jsou schvalovány většinou občanů.

Autorita
S vymezením kategorie moci úzce souvisí problematika autority. Autorita je společenský vztah mezi osobami, z nichž jedny vykonávají reálný, převažující vliv nad druhými.
Přirozená - motivy podřízení jako dobrovolnost, úcta, uvědomělost.
Vynucená - strach z represe, použití násilí.
Formy autority:
charismatická - založená na uznání vynikajících vlastností vůdce
tradiční - např. přiznávání legitim. moci dědičnému panovníkovi
legální - založená na všeobecném práv. řádu
3 Právo obyčejové, precedentní, zákonné (forma práva)
Formou nerozumíme pouze formální označení dosaženého výsledku (vnější jevové stránky), ale i procedurální postup, který tento výsledek předchází. Forma:
v užším smyslu
• určitý výsledek činnosti
v širším smyslu
• určitý postup, jehož výsledkem je pramen práva
Dle způsobu vzniku a vyjádření rozlišujeme právo zákonné, precedentní a obyčejové
•Právo obyčejové – Obyčej je pramenem práva za těchto předpokladů:
1) dlouhotrvající faktické masové uskutečňování urč. chování (usus longeus) a tomu odpovídajícího povědomí o jeho zachovávání a závaznosti (opinio iuris),
2) určitost obyčeje, tj. možnost konkrétně stanovit jeho obsah,
3) je potřeba, aby státní orgány aplikovaly obyčejová pravidla a aby se uplatňovalo státní donucení při jejich porušení,
- právo nepsané (právní obyčej) x obyčejové právo psané – soukromoprávní sepsání obyčejového práva, toto sepsání však nemění podstatu obyčejového práva, nedochází ke změně v právo zákonné
- obyčejové právo se může vzhledem ke své povaze uplatňovat v období relativně pomalého vývoje společnosti
- živelná tvorba práva, nejde o cílevědomou činnost právotvorného orgánu , považováno za správné chování na určitém území, nedodržování je sankcionováno(celý proces tvorby vrcholí sankcionováním), je ale velmi rigidní, proto doplňováno právem soudní praxe
Obyčej se v kontinentálně evropském typu právní kultury uplatňuje v současnosti uplatňuje jen sporadicky – jen v případech stanovených normativními právními akty (uplatňuje se secundum et intra legem).
Ze současných vyspělých evropských zemí lze označit za obyčejové právo jistá pravidla ve VB, a to zejm. v oblasti ústavního práva. Britskou faktickou ústavu vedle určitých zákonů a soudních precedentů tvoří ústavní zvyklosti.
V Anglii se jako pramen práva uznávají též místní obyčeje, jsou-li pradávné. Mají dnes jen poddružný význam. Podle stále platného zákona z r. 1265 je podmínkou jejich právní závaznosti, že byly zachovávány již r. 1189; v soudní praxi obyčej není uznán za pramen práva, je-li průkazné, že v r. 1189 ještě nemohl být zachováván. Obyčeje jsou dále jedním z pramenů mezinárodního práva. V zemích common law se mezinárodní obyčejové právo považuje za součást národního práva; jeho pravidla se adoptují v soudním rozhodování.

• Právo precedentní
Precedens jako pramen práva je individuální právní akt, a to soudní rozhodnutí, které nabývá normativního významu, jestliže se jím řeší případ dosud právními normami neregulovaný. První individuální rozhodnutí takového případu nabývá pro budoucnost obecné závaznosti v tom smyslu, že rozhodování případů stejného druhu je vázáno vzorem onoho prvního rozhodnutí individuálního případu. Tak se 1. rozhodnutí stává precedentem – pramenem práva.

Co se týče tvorby práva, má v systému, kde převažují precedenty jako pramen práva, rozhodující úlohu soudní praxe(hlavní roli v tvorbě práva tohoto druhu má soud nejvyšší). Podle úpravy v Anglii se pravidlo precedentu vztahuje i na soud, který precedenční rozhodnutí vydal.
Od právních obyčejů se precedenty liší tím, že se soudci vydávají rozhodnutí v individuálním právem neupraveném případě u vědomí, že zároveň tvoří právním pravidlo pro řešení všech případů téhož druhu.
- typickou oblastí je anglosaská právní kultura
- princip zachování precedentů (soudce musí respektovat předcházející rozsudky orgánu vyššího nebo stejného stupně) + princip hledání rozdílů (odlišnost je důvodem pro upřesnění, doplnění nebo formulování nového rozhodnutí)
• Právo zákonné – proces právotvorby je spojen s otázkami pravomoci,působnosti,publikace
- normativní právní akt"