1.	Mediální komunikace

2.	Televize a společnost

3.

Masmédia

4.	Umění naslouchat

5.	Komunikaci v rámci rodiny

6.	Mediální vzdělání

7.	Mediální gramotnost

8.	Vývoj vlivu médií

9.	Vliv televize

10.	Vývoj soudného diváctví – i s příklady z praxe

11.	Televizní kultura, rodina a děti

12.	Zdeněk Duspiva - Vliv elektronických médií na děti a mládež ČR v roce 2003

“• Až od devíti nebo desíti let se rozvíjí schopnost komplexnějšího porozumění filmu. Ve vyprávění se rozlišuje hlavní dějová linie od vedlejších, nadále jsou ale důležité detaily. Scény pořád zůstávají od sebe odděleny. Průvodní zvukové a mimické projevy setrvávají. V tomto věku chlapci začínají skrývat své citové zážitku, zvláště když jsou v přítomnosti dívky. Dívky se nestydí dávat najevo své dojetí a také víc vyhledávají útočiště u dospělých. Rychleji dokáží zapnout obranné mechanismy.
• Teprve od jedenácti let se vyprávění zbavuje detailů a je schopno vystihnout červenou nit příběhu. Zároveň vzrůstá schopnost distancovat se od děje filmu. V této době vyprávění filmů – zejména těch které mají ostatní děti zakázané – pomáhá vytvořit si pozici v partě. Děti baví, když mohou dospělé svými řečmi o filmech šokovat, a někdy zejména pedagogy záměrně provokují tím, že v jejich blízkosti hlasitě vyprávějí drsné scény ze zakázaných filmů.
S oporou v rozsáhlém výzkumu a poradenské praxi Rogge zrekonstruoval skutečné dramaturgické požadavky dětí na televizní programy. Zde jsou shrnuty do pár bodů:
- jasná a přehledná výstavba (předehra – hlavní děj – dohra, která umožňuje uvolnění po přestálém napětí)
- dobrý konec (špatný nebo otevřený konec děti dlouho nezvládají)
- přehledný počet postav a jejich členění (snově všemocný hlavní hrdina vs. vedlejší hrdinové, na jejichž slabinách děti uplatňují svou znalost reality)
- měkce zaoblený styl grafiky (hranatost je vyhrazena záporným postavám)
- čím více smyslů je zasaženo, tím líp.

Zde uvádím pár příkladů z praxe.
Rozhovor tříleté holčičky s dospělým člověkem :
„Nešlapej na toho brouka!“ – „Proč ne ?“ – „Podívej rozbila jsi mu nožičky a křídla. Teď už nemůže ani lézt ani lítat. Ani jíst už nemůže a nemá už žádnou radost ze života.“ – „Už má jenom neradost?“ – „Už nemá nic. Už umřel.“ – „Brouci neumírají, přece. Umírají jenom lidi.“ – „Cože? A jak lidi umírají?“ – „Zastřelej se.“ – „Jak jsi na to přišla?“ – „Viděla jsem to ve zprávách, přece.“

Devítiletá Johanka sledovala v televizi film o pumě, který končil smutně. Zvíře bylo nakonec zastřeleno. Děvčátko čekající happyend s pláčem přiběhlo za matkou. Když se trochu vyplakalo, řeklo rodičům:“Slibte mi, že neumřete dřív než já.“

Čtyřletý Ben, jde před spaním dát dobrou noc. Rodiče sledovali zrovna v televizi komediální show a právě se odehrávala scéna, v níž se ruka tvora podobného E.T. vysunula z kredence, odmítla smažené brambůrky i lízátka, ale chňapla po dítěti a vtáhla ho dovnitř, načež se ozvalo říhnutí! Bylo to udělané decentně, bez nádechu dramatu -jako černý humor pro dospělé. Otec pohlédl na chlapce a ihned jsem si všiml jeho brady vysunuté dopředu:
"Jsi v pořádku, Bene?" "Běž pryč"
"Proč se tak zlobíš?" "On toho kluka snědl!"
Ben propukl v pláč a rodiče strávili dobrých pět minut tím, že ho utěšovali a zkoušeli celou věc zlehčit.

Nejnovější studie jasně ukazují negativní vliv televizního násilí na agresivitu diváků, nicméně důležité otázky, které by ukázali původ a směr této souvislosti zůstávají nejasné. Nejpravděpodobnější je, že agresivně disponovaní jedinci si budou vybírat pořady s násilným obsahem, jejichž systematické sledování zpětnovazebně posílí jejich dispozičně danou agresi.
Jenom pro ilustraci uvádím jeden statistický údaj pro Českou Republiku. Dnešní třináctileté dítě vidělo v televizi asi 52000 vražd, znásilnění, ozbrojených loupeží a přepadení, přičemž „průměrné dítě“ stráví nejméně 25 hodin před obrazovkou týdně."

Práce částečně cituje i http://www.blisty.cz/art/19934.html. Vypracováno do předmětu Komunikace v informační společnosti.