1.

Úvod

2.	Historický kontext

2.1	Příčiny revoluce

2.2	Průběh revoluce

3	Nástup jakobínů k moci

3.1	Konvent Girondy

3.2	Červnové povstání

3.3	Jakobínská ústava

4.	Charakteristika, mechanismy a prostředky fungování

4.1	Revoluční vláda

4.2	Revoluční prostředky-teror

5.	Konec jakobínské republiky

6.	Zhodnocení „Jakobínské republiky“ z hlediska teorie nedemokratických režimů

"2.1 Příčiny revoluce

Francie procházela v 70. a 80. letech 18. století vleklou finanční krizí, zadluženost francouzské monarchie se stále prohlubovala a Ludvík XVI. nebyl schopný úspěšně prosadit reformu veřejných financí, daňového ani správního systému. K výraznému prohloubení krize také napomohly dlouhodobé přírodní pohromy jako záplavy, dlouhá sucha či krupobití, které vedly k létům neúrody a prudkému nárůstu ceny obilí. Na základě doporučení sboru poradců, tzv. notáblů, nechal Ludvík svolat na duben 1789 generální stavy, na kterých měl třetí stav (měšťané a lid) stejný počet zástupců jako ostatní dva stavy (šlechta a duchovenstvo) dohromady. Tento akt je považován za spouštěcí impuls Francouzské revoluce.

2.2 Průběh revoluce

Následující období ohraničené lety 1789-1792 se nese ve znamení etablování konstituční monarchie ztělesňované Ústavodárným shromážděním (květen 1789 – září 1791) a následně Zákonodárným shromážděním (říjen 1971 – září 1972). Dané období je charakteristické snahou liberální šlechty a velkoburžoazie vytvořit ústavu, na základě které by byla vyhlášena konstituční monarchie. To se jim povedlo již v červnu 1791. Současně byl vytvořen a schválen i nový trestní zákoník, Francie byla rozdělena na departementy a byla přijata řada zákonů snažících se řešit finanční krizi státu. V tomto období se také Ludvík XVI. pokusil o neúspěšný útěk z Francie, což mělo za následek radikalizaci revoluce. Byly schváleny zákony proti emigrantům a vyhlášení války Františku II. Všechny tyto události se staly základem pro zářijové povstání v Paříži, sesazení krále z trůnu a svrhnutí monarchie. Stěžejní silou tohoto povstání byla tzv. Povstalecká komuna, složená ze zástupců pařížských lidových sekcí, v níž významnou úlohu hráli především Georges-Jasques Danton a Camille Desmoulins. Na její nátlak byl král Zákonodárným shromážděním sesazen a s celou rodinou vydán Komuně a následně internován v Templu poblíž čtvrti Marais.
Pařížská komuna měla velký vliv a výrazně ovlivňovala dění v Zákonodárném shromáždění formou nátlaku. ZS tak přijalo řadu výjimečných opatření a nařízení, která se vymykala běžnému systému a bylo tak předobrazem pozdější jakobínské vlády v zastupitelském tělese.

3. Nástup jakobínů k moci

3.1 Konvent Girondy

V září 1792 se rozpustilo stávající Zákonodárné shromáždění a byl vydán dekret o vytvoření nového shromáždění, Národního konventu. Volba nových poslanců byla prováděna na základě všeobecného a rovného hlasování. Zvolen mohl být každý muž starší 25 let, pokud žil v místě bydliště alespoň jeden rok a nebyl ve služebním poměru. Jednalo se tedy o jeden z nejdemokratičtějších parlamentů v Evropě. 22. září 1792 byla oficiálně vyhlášena Francouzská republika.
Konvent byl zamýšlen jako sbor legislativní, nicméně ustanovoval i exekutivu, tudíž prakticky vykonával moc zákonodárnou i výkonnou. Konvent disponoval 21 výbory , které zastupovaly exekutivu i ministerstva. Nejmocnějším výborem byl zprvu Výbor veřejné bezpečnosti, později pak přebral hlavní iniciativu Výbor veřejného blaha. "

Masarykova univerzita v Brně, Fakulta sociálních studií, Katedra politologie.