1.	Vznik a vývoj sociální pedagogiky

2.	Základní pojmy užívané sociální pedagogikou

3.	Prostředí v pojetí sociální pedagogiky

4.	Přirozené prostředí výchovy

5.	Intencionální prostředí ve výchovných institucích

6.	Sociální a pedagogická komunikace

7.	Místo sociální práce v sociálně pedagogickém ovlivňovaní jedinců a sociálních skupin

"Na začátku autorka připomíná několik předchůdců sociální pedagogiky, například T. Campanellu nebo Ch. Fouriera. Sociální pedagogika se však začala utvářet v 19. století pod vlivem sociologie. Sociologie pokládala vlivy prostředí za rozhodující při utváření osobnosti a tyto názory ovlivnily nově vzniklý pedagogický směr. Název sociální pedagogika se poprvé objevil u A. Diesterwega. Dále autorka uvádí F. Le Playe, který vylepšil především metody zkoumání prostředí, u nás G. A. Lindnera, který usiloval o demokratizaci výchovy.
Za samotného zakladatel je považován P. Natorp, výchova by podle něj měla zdokonalovat a zušlechťovat jedince a díky tomu vytvářet společenskou jednotu. Sociální pedagogiky se zpočátku rozvíjela hlavně v Německu. V průběhu 20. století se utvořilo pět směrů sociální pedagogiky: sociální pedagogiky (teoretická a praktická), sociologická pedagogika, pedagogická sociologie, sociologie výchovy a etopedie.
Současné vymezení sociální pedagogiky není zcela jasné. Česká sociální pedagogika se nyní zaměřuje především na prostředí a jeho vliv na utváření jedince a pedagogizace prostředí a na prevenci a terapii sociálních deviací jedinců a skupin.

2. Základní pojmy užívané sociální pedagogikou

Prvním pojem je pojem sociální. Autorka připomíná, že sociální pod sebe zahrnuje jak společenský, tak i jevy, procesy, případy, které vyžadují nějaké řešení. Sociální politika je taková politika, která vytváří podmínky, které omezují vznik sociální nerovnováhy a zajišťují harmonický vývoj. Sociální péče umožňuje odbornou cestou jedincům a skupinám adaptovat se na prostředí. Současné formy jsou sociální dávky a služby sociální péče. U sociální práce dosud není stanovená přesná definice. Můžeme rozlišit sociální práci preventivní, která se snaží předcházet nežádoucím procesům, a sociální práci kurativní, jejím cílem je zmírňovat a odstraňovat již vzniklé negativní problémy. Dále autorka připomíná sociální zralost, sociální role, sociální adaptaci a akomodaci a sociální deviaci.
V další podkapitole se věnuje pedagogickým a psychologickým pojmům. Zmiňuje například socializaci, při které se z člověka jako biologické bytosti stává bytost společenská. Dále se krátce věnuje výchově a sebevýchově.

3. Prostředí v pojetí sociální pedagogiky

Prostředí lze rozlišit vnější a vnitřní. Vnější prostředí zahrnuje jak materiální podstatu, ale i sociální vztahy, vnitřním prostředím rozumíme souhrn faktorů, které nás ovlivňují jako osobnosti (dědičnost, zdravotní stav apod.).
Dále autorka uvádí dvě typologie vnějšího prostředí a to M. Přadka a R. Wroczynského. První typologie chápe vnější prostředí jako zvláštní dualismus materiálního a společenského prostředí. Do materiálního je řazeno jak prostředí přírodní, tak i prostředí upravené člověkem, do společenského rodina a další malé sociální jednotky (přirozené prostředí výchovy) a pak také společenské instituce a organizace. Druhá typologie zahrnuje tři typy prostředí a to: kulturní, přírodní a společenské. Dále autorka uvádí klasifikaci nevhodných prostředí J. Vaňka, která se zabývá tím, která složka osobnosti dítěte je poškozována (prostředí poškozující racionální složku, emotivní složku a prostředí poškozující formování fyziopsychických mechanismů).
K nápravě vlivů nevhodného použití má sociální pedagogika k dispozici speciální přístupy, například profylaxi a kompenzaci. Profylaxe zahrnuje činnost, při které je vliv činitele neutralizován. Příkladem profylaxe je třeba primární prevence drogových závislostí. Kompenzace se zabývá nahrazením potřeb, které nebyly uspokojeny, snaží se vyrovnat nedostatky."

Seminární práce z Pedagogické fakulty Univerzity Hradec Králové, předmět Pedagogická propedeutika.