1.	Teoretická část práce

1.1.

Úvod

1.2.	K pojmu ostrakismus

1.2.1.

Ostrakismus jako „léčivý prostředek“

1.2.2.

Pojem ostrakismus v pojetí současné psychologie

1.2.3.

K pojmu adolescence

1.3.	Proč se ostrakismus děje?

1.3.1.

Některé možné spouštěče ostrakismu

1.3.2.

Mechanismy morální vyvázanosti

1.3.3.

Bystander efekt

1.3.4.

Fenomén obětního beránka

1.4.	Ostrakismus, šikana a agrese

1.4.1.

Ostrakismus a šikana

1.4.2.

Ostrakismus a agrese

1.5.	Ostrakismus a přístup učitele

1.6.	Ostrakismus a role rodiny

1.7.	Specifika ostrakismu u dívek

2.	Praktická část práce

2.1.	Cíl výzkumu

2.2.	Charakteristika vzorku

2.3.	Metoda výzkumu

2.4.	Formulace výzkumných otázek

2.5.	Způsob provedení výzkumu a sběr dat

2.6.	Metoda vyhodnocení dat

2.7.	Výsledky výzkumu a jejich interpretace

2.7.1.

Nedokončená věta č. 1

2.7.1.1.

Chlapci

2.7.1.2.

Dívky

2.7.2.

Nedokončená věta č. 2

2.7.2.1.

Chlapci

2.7.2.2.

Dívky

2.7.3.

Nedokončená věta č. 3

2.7.3.1.

Chlapci

2.7.3.2.

Dívky

2.7.4.

Uzavřené otázky

2.7.5.

Otevřená otázka

2.7.5.1.

Chlapci

2.7.5.2.

Dívky

2.8.

Diskuse

2.9.

Závěr

"1. K POJMU OSTRAKISMUS
Slovo ostrakismus pochází z řečtiny a znamená střepinový soud – hlasování o vyhoštění občana použitím hliněných střepů (Martínek, 2009, s. 117; Geist, 2000, s. 172).
V této práci se zaměříme – jak nám prozrazuje již její název – na ostrakismus u adolescentů. Avšak zamyslíme-li se nad definicí pojmu ostrakismus v předchozím odstavci, zjistíme, že nám tu „něco nesedí“. Adolescenti nepraktikují (alespoň ne v doslovném slova smyslu) střepinový soud. Určitý „soud“ však můžeme u adolescentů nalézat; tento soud však neprobíhá v soudní síni, ale přímo ve třídě, také se neřídí zákonem stanovenými pravidly, ale přesto tu nějaká pravidla, i když ne tak zjevná, můžeme nalézat. Právě hledání a nalézání těchto „pravidel“, kterými se adolescenti řídí při zmíněném „soudu“, nás v této práci bude zajímat.
V následujících odstavcích se pozastavíme u pojetí ostrakismu ve starověkém Řecku a následně přejdeme k pojetí dnešnímu.
1.1 Ostrakismus jako „léčivý prostředek“
Pojem ostrakismus není vůbec nový, lze ho najít například již ve známé Aristotelově1 Politice. Jak je zde psáno o ostrakismu? Nejlépe nám odpoví několik citací přímo z díla.
Aristotelés (1998) píše, že „obce s demokratickým zřízením zavedly ostrakismos; domnívají se totiž, že nejlépe ze všech usilují o rovnost, takže ty [lidi], kteří se jim zdají vynikati mocí buď pro své bohatství nebo pro velkou oblibu nebo pro nějaký jiný silný politický vliv, střepinovým soudem vyobcovaly a na určitou dobu vykázaly z obce“ (s. 134).
Smyslem ostrakismu je zde tedy dosažení nebo zachování rovnosti občanů v obci. Překážkou této rovnosti se zde stává občan, který v nějakém směru příliš vyniká nad ostatní ve své moci, ať už tato moc pramení z bohatství, obliby nebo jiného vynikání. Ostrakismus se tak ve starořeckých obcích stává něčím, co je pro většinu občanů prospěšné. Aristotelés dokonce ostrakismus nazývá „léčivým prostředkem“ (tamtéž, s. 190).
Tento „léčivý prostředek“ se má vypořádat se situací, kdy drží jednotlivec nebo skupina lidí ve svých rukou nepřiměřené množství moci a tím ohrožují demokracii v obci: „Pro převahu bývají rozbroje tehdy, když někdo má větší moc… než jak jest přiměřeno… proto jest někde zaveden ostrakismos“ (tamtéž, s. 189 – 190). Mocenská převaha lidí nad jinými lidmi musí být překonána ve jménu demokracie.
Aristotelés si dále vypomáhá přirovnáním a říká, že „ani malíř by živočichu na obraze neponechal nohu, která by porušovala souměrnost, byť i vynikala krásou, ani stavitel lodí by toho nestrpěl u zádi anebo u některé jiné části lodi, ani sbormistr by nenechal spoluzpívati toho, kdo zvučněji a krásněji zpívá než celý sbor“ (tamtéž, s. 135).
Nenechat nikoho a nic vyčnívat nad svým okolím! – to by mohlo být heslem ostrakismu v tomto pojetí. To, co vyčnívá, je zde chápáno jako něco nežádoucího, jako něco, co porušuje jednotu celku. A nezáleží na tom, zda vyčnívá třeba i svou krásou, stejně je třeba to vyčnívající označit a odstranit; to vše v zájmu celku. Je zkrátka třeba „postínat vyčnívající klasy a pole zarovnat“, „jest třeba odstraniti vynikající muže“ (tamtéž, s. 134)!2
V souladu s Aristotelovým pojetím ostrakismu se nese i definice tohoto pojmu u Hartla (1994): „ostrakismus, starověký střepinový soud, každoroční referendum o tom, zda je ohrožena demokracie, na střepinách jména viníků, kdo získal nejvíce hlasů, vykázán do desetiletého vyhnanství“ (s. 137).
Zajímavé je porovnat výše citovanou definici pojmu s novější (2010) definicí stejného pojmu u stejného autora. Novější definice již rozlišuje ostrakismus jako střepinový soud (viz Hartl, 1994) a ostrakismus používaný dnes v přeneseném smyslu jako „postoj vyjadřující ignorování, lhostejnost, přehlížení jiné osoby nebo skupiny osob; v určitých případech [také] pasivní forma rasismu; též vyloučení ze skupiny jako začátek šikany“ (Hartl, Hartlová, 2010, s. 378).
Je zde tedy možné vypozorovat posun v definování pojmu ostrakismus, což může být jistě prospěšné pro jeho lepší pochopení nejen odborníky, ale i širší veřejností. Je třeba si
S opačným názorem se setkáme u C. G. Junga (1875–1961), který vidí ve výše zmíněném „stínání vyčnívajících klasů“ velké nebezpečí, které může vést až ke katastrofě. Jung (1995) varuje a říká: „Jestliže se národní celek vyrovná jako stádo tím, že se potlačípřirozené… struktury, vede to nevyhnutelně dříve či později ke katastrofě. Neboť srazí-li se to, co vyniká, do řady, ztratí se orientační body a touha nechat se vést se stává nevyhnutelnou“ (s. 130).
Vidíme tedy, že zatímco Aristotelovi je „milejší“ aktuální sociální smír, Jungovi jde spíše o směřování do budoucna.
uvědomit, že ostrakismus není „jenom“ střepinový soud patřící dobám dávno minulým, ale také vyloučení jednotlivce ze skupiny, odehrávající se všude kolem nás právě teď.
U Geista (2000) najdeme definici, která je „někde mezi“ ostrakismem aristotelovským a tím, o kterém bude pojednávat tato práce. Dočteme se zde, že jde o „vyloučení jedince z kolektivu z politických, etických nebo náboženských důvodů, domnívá-li se skupina, že jeho chování nebylo skupinové normě konformní“ (s. 172). Pro naše potřeby si v paměti ponechme začátek a konec definice, avšak její střed – tedy uvedené důvody – potřebovat nebudeme; respektive budeme důvody teprve hledat (můžeme však očekávat, že v definici uvedené etické důvody budou platit i pro naše pojetí ostrakismu jako vyloučení jedince ztřídního kolektivu). "

Zpracováno jako bakalářská práce na Husitské teologické fakultě Univerzity Karlovy.
Práce zahrnuje několik tabulek, rozsah čistého textu činí cca 38 stran.
Práce je ve formátu Acrobat Reader (*.pdf).