"Specifické poruchy učení jsou tématem, který je v českém školství neustále aktuální. Někdy se také o této problematice hovoří jako o nemoci století, zároveň však víme, že specifické poruchy učení zde byly od té chvíle, kdy se jedinci začali učit číst, psát, počítat.

„Poruchy učení je termín označující heterogenní skupinu potíží, které se projevují při osvojování a užívání řeči, čtení, psaní, naslouchání a matematiky. Tyto potíže mají individuální charakter a vznikají na podkladě dysfunkcí centrální nervové soustavy. Ačkoliv se poruchy učení mohou vyskytovat souběžně s jinými handicapujícími podmínkami (např. senzorická postižení, mentální retardace, poruchy chování) nebo vnějšími vlivy (např. kulturní odlišnosti, nedostatečné, popř. neúměrné vedení), nejsou poruchy učení přímým důsledkem těchto podmínek nebo vlivů“ (Zelinková). Z této definice tedy vyplývá, že specifické poruchy učení znamenají souhrn různých symptomů, kdy jedinec má potíže při osvojování a užívání výše uvedených dovedností, jeho potíže jsou vždy zcela individuální. Další skutečností je, že tyto potíže vznikají na podkladě dysfunkce CNS. Tato definice rovněž připouští výskyt specifických poruch učení společně např. se sluchovým postižením nebo poruchami chování, popř. u dětí z odlišného kulturního prostředí.

Mezi nejčastější typy specifických vývojových poruch učení patří:
• Dyslexie – specifická porucha čtení
• Dysgrafie – specifická porucha psaní
• Dysortografie – specifická porucha pravopisu
• Dyskalkulie – specifická porucha matematických schopností

Za méně časté a závažné považujeme tyto specifické vývojové poruchy učení.
• Dyspinxie – specifická porucha kresebných dovedností
• Dysmuzie – specifická porucha hudebních dovedností
Za méně závažné jsou považovány proto, jelikož svým dopadem neohrožují jedincovo pracovní uplatnění tak jako nejčastější typy specifických vývojových poruch učení.

Zvláštním typem specifické vývojové poruchy učení je dyspraxie.
• Dyspraxie – specifická vývojová porucha motorických funkcí se projevuje obtížemi v oblasti hrubé i jemné motoriky a koordinaci složitějších pohybů.

U jednotlivých poruch učení rozlišujeme specifické a nespecifické příznaky, neboli symptomy. Specifické symptomy představují komplex příznaků, které jsou charakteristické pro daný, konkrétní, typ specifické vývojové poruchy učení. Rozlišujeme tedy specifické příznaky dyslexie (např. pomalé čtení, vynechávání slov), dysgrafie (např. neschopnost osvojit si danou podobu písma), dysortografie (např. záměna tvrdých a měkkých slabik), atd. Nespecifické symptomy se vyskytují i u jiných vývojových poruch, a pokud se objevují izolovaně, bez specifických příznaků, nemůžeme hovořit o vývojových poruchách učení. Řadíme zde např. deficity pozornosti, paměti, zvýšenou unavitelnost, deficity motorické, obtíže v časoprostorové orientaci a ve vnímání posloupnosti, obtíže v jazyce a řeči, emoční labilitu, aj."