"psychosomatika
 Psychosomatika - propojení duševního a tělesného. psyché (duše) a sóma (tělo).
 zabývá se vztahy mezi tělesnými a duševními ději, které chápe jako propojené a navzájem se neustále ovlivňující systémy.
 snaží se vidět příčiny zdravotních problémů ve všech souvislostech: v jeho sebepojetí i vztahu k vlastnímu tělu (například anoretičky své tělo „odmítají“).
něco z historie lékařství:
 Galénos pod vlivem Platonova učení rozdělil člověka na tělo a duši a to i v důsledku křesťanství, ale i novověké filosofie se stalo součástí našeho nazírání na svět.
 sám Galénos viděl úzkou souvislost mezi psychickým stavem a tělesným stavem.
 S nástupem moderní vědecké medicíny se kladl důraz na „objektivní nálezy“. V roce 1858 Wirchov definoval nemoc jako „poruchu buněk, tkání a orgánů, z ní vyplývající poruchu funkcí a z té vyplývající příznaky“.
 S nástupem vědecké medicíny pacient začal být zatlačován do pozadí - Pacient může lhát, může zapomínat, může prosazovat nepodstatné před podstatným, pacient je zkrátka nevěrohodný.
 Vzniká základ tělesného vyšetření: poklep, poslech, objevují se první vyšetření moči a krve
 pacient nahlíží na nemoc jinak, jinak vědecká medicína.
 profesor Thomayer napsal: „Lékař učí se znáti hlavně takové známky nemocí, jaké jsou po stránce diagnostické a terapeutické nejdůležitější… Nemocný posuzuje nemoc podle nesnází, jaké mu nemoc jeho způsobuje. Nemoc, třeba smrtelnou, nerespektuje, nepůsobí-li mu hrubších nesnází...“
 Nemoc má potom podobu:
o Illness (stonání) reprezentuje pacientovu subjektivní zkušenost se změněným zdravotním stavem.
o Disease (porucha, choroba) konstrukt se zákonitým průběhem a určitými objektivními nálezy.
 A zde dochází k rozporu: mluví se pak o somatizaci. Pacient může mít například bolesti na hrudi, a přesto biologicky zaměřená vyšetření nezjistí žádné patologické změny.
 Psychosomatický přístup požaduje, aby v nemoci byly brány v úvahu stejně faktory biologické, také faktory psychologické a sociální, a to v případě všech nemocí a nejen těch, kde je jejich vliv již všeobecně uznáván. Prosazuje celostní biopsychosociální přístup a požaduje zařazení psychoterapeutických a socioterapeutických postupů do standardní léčby.

Sebepojetí, egosyntonie a egodistonie
 Sebepojetí je názor na sebe samého, hodnocení sama sebe. Je to sociálně psychologický pojem, který vyjadřuje postoje a očekávání, která jedinec chová vůči sobě samému.
 to, co si myslíme o sobě, formují domněnky o tom, co si o nás myslí druzí. Sebepojetí je jakési „zrcadlové já“ a na jeho tvorbě se podílí tři složky:
o jak si myslíme, že se druhým jevíme
o jak si myslíme, že nás druzí posuzují
o pocit, který v nás vyvolá zhodnocení předchozích dvou představ."