"MARTIN LUTHER - ŽIVOTOPIS
Byl jedním ze zakladatelů reformace v Evropě. Zamítal rozum a kladl důraz na víru. Chtěl zrušit svátky, zjednodušit mše a zbavit se závislosti na Římu. Jeho myšlenky otřásly nejen církevní hierarchií, ale i celou tehdejší společností.
Evropa koncem patnáctého století procházela přechodným obdobím, na jehož začátku stál středověký svět a na konci novověk. Osmanská říše se rozšířila na Balkánský poloostrov. Portugalský mořeplavec Vasco da Gama doplul do Indie podél východoafrického pobřeží. Ve Francii přemohl král Ludvík XI. své burgundské protivníky, v Anglii skončila válka dvou růží a v německé říši mají knížata a města více vlivu než císař. Roku 1483 se v saském městě Eislebenu narodil Hansi Lutherovi, jinak důlnímu podnikateli, a jeho manželce Margharetě syn Martin. Podle otcova přání se měl stát právníkem, ale vše nakonec dopadlo jinak. Rozhodl se vstoupit do poustevnického řádu augustiniánů. Neměl v úmyslu nic menšího než vyrovnat se se svými pocity hluboké hříšnosti a strachu před všemohoucím trestajícím Bohem. Martin Luther byl od dětství vychováván ve velmi přísném náboženském duchu. I o mnoho let později trpěl úzkostí, že žádné činy, byť by byly sebeušlechtilejší, nemohou člověka ospravedlnit. Tak se ještě řadu let před veřejným vystoupením začal dostávat do rozporu s oficiální teologií.
ZRÁNÍ
Martin Luther již během svých univerzitních studií v Erfurtu patřil mezi nadané žáky a není divu, že po složení řádového slibu pokračoval v teologickém bádání. Mezi jeho učitele patřil Johann von Staupitz, který odhalil nadání svého žáka a pobízel jej k získání doktorátu teologie. To se Lutherovi v roce 1512 skutečně podařilo. Cesta k veřejnému vyučování byla nyní otevřena, i když okruh posluchačů zatím zůstal omezen jen na studenty teologického semináře.
SPRAVEDLNOST
O Lutherovi se rozhodně nedá říci, že by svá studia nebral vážně. Jak se postupně probíral novozákonními spisy, jeho svědomí znepokojovala řada otázek. Odpovědět na ně nedokázali ani církevní autority a Luther tak mnohokrát zažíval pocity úzkosti a bezmoci. Nejvíce ho trápilo pokrytectví, které panovalo v otázce spravedlnosti a trestu. Luther si uvědomil, že služba Bohu musí být více než jen dobrovolné či strachem vynucené dodržování deseti starozákonních přikázání. Při studiu bible narazil na výrok apoštola Pavla o spravedlnosti, která je zaručena těm, kdo věří v Boha. Když Luther později popisoval toto zjištění, napsal, že se mu otevřely dveře do ráje.
BOJ O ODPUSTKY
Církev a její představitel v osobě papeže měla právo na jakýsi obchod s poukázkami na Boží odpuštění. Byly jimi odpustky, které podle teologů Tomáše Akvinského, Alexandra z Hales a svatého Bonaventury mohl papež udělovat podle svého uvážení. Lidské zásluhy jsou sice duchovní povahy, ale mohou být shromažďovány jako peníze. Výplata těchto "poukázek na milost" měla přijít až po smrti. Proti takovémuto obchodování se Luther, přesvědčený o absolutní zkaženosti člověka, bouřil. Lidé pro něj byli obtíženi dědičným hříchem, a neměli proto ani dostatečnou vůli, ani svobodu se očistit. Boha nelze k milosti přinutit - to byla myšlenka, která Lutherovi dlouho nedávala spát. Luther přemýšlel o slovech apoštola Pavla a došel k závěru, že Bůh svou milost projevuje nezávisle na lidském úsilí. Předpokladem pro ospravedlnění je pevná víra v Kristovu oběť. Tak se zrodila myšlenka, která podkopala autoritu církve, odhalila mnohá pokrytectví a později způsobila převrat v německé říši i v celé Evropě.
VEŘEJNÉ VYSTOUPENÍ
Dosud zcela neznámý Luther se rozhodl k radikálnímu činu. Dne 31. října roku 1517 přibil na vrata kostela ve Wittembergu pětadevadesát tezí odsuzujících prodej odpustků. Nezůstalo však jen u tohoto okázalého skutku. Kopii tezí Luther poslal mohučskému arcibiskupovi a o zbytek se postaral moderní vynález - knihtisk. Teze se rychle rozšířily po celé německé říši a měly obrovský ohlas. Luther se rázem stal významnou osobností, vůdcem reformace v celé zemi. Následky na sebe však nenechaly dlouho čekat. Martin Luther byl obžalován z kacířství a měl se dostavit k církevnímu soudu. Poučil se však z chyb svého předchůdce Jana Husa a přelíčení se vyhnul. Na jeho straně stáli humanisté, říšská města i kníže Fridrich Saský.
REFORMACE
Když v roce 1519 zemřel císař Maxmilián a císařem byl zvolen jeho vnuk, mladý Habsburk Karel V., mnozí od něj očekávali vyřešení církevních sporů. Karel se však pro své mládí a rodové zájmy - jako syn Filipa I. Sličného a Jany Šílené měl nárok na Španělsko, Nizozemsko, Rakouské arcivévodství a Neapolské království - problému vyhnul a postavil se na stranu papeže. Navíc se brzy jeho pozornost přesunula k francouzské hranici. Kvůli válkám s králem Františkem I. se do roku 1529 v německé říši příliš neobjevoval a moc v zemi fakticky držela v rukou knížata. V Německu proto Lutherovy myšlenky rychle zapouštěly kořeny. Obřady se zjednodušovaly nebo rušily, snižoval se počet svátostí, kněží se začínali ženit. Říše se rozděluje na tradičně katolické země na jihu a protestantské země severu. Luterství proniká i do Skandinávie. Proti nim se vymezují tradičně katolické země, mezi něž patřila Itálie, Francie a Španělsko.
ÚKRYT
Roku 1521 vydal papež dekret, jímž byl Luther formálně exkomunikován. Téhož roku jej pozval císařem Karlem V. na sněm do Wormsu a požadoval, aby odvolal své učení. Luther se nezalekl zvěstí o tom, že císař přikázal spálit jeho knihy, a přijel. S sebou si přivedl ozbrojený doprovod a odvolání odmítl. Ve Wormsu byl proto vydán edikt umožňující komukoli Luthera zabít jako kacíře. Jeho přátelé jej proto na zpáteční cestě ukryli na hradě Wartburg. Luther zde vystupoval jako rytíř Georg (junker Georg), oblékal se jako laik a nechal si narůst vousy. Prý i přibral na váze - to však neznamená, že by zahálel. Za pomoci několika přátel, zvláště svého žáka Melanchtona, přeložil z řeckého originálu do němčiny Nový zákon. Kromě toho byl nucen přestát mnoho osobních zápasů, při kterých se vypořádal se svým vnitřním nepřítelem - ďáblem. Luther jako výborný stylista má mimo jiné zásluhu na utváření moderní němčiny. Při překladech se nevyhýbal prvkům lidového jazyka a zabránil rozpadu jazyka na hornoněmecký a dolnoněmecký dialekt. Dokázal své myšlenky vyjádřit jednoduše a rázně, často i s použitím nejhrubších prostředků, což v době uhlazené humanistické kultury jazyka nebylo vždy přijímáno s pochopením.
DVOJÍ BOJ
Lutherovy teze důkladně pronikly do společnosti a působily mnohdy rychleji, než by si jejich tvůrce přál. Po ročním pobytu na Wartburgu se proto Martin Luther znovu obléká jako augustiniánský mnich a vystupuje proti některým prováděným změnám. Nelíbily se mu především útoky na světskou moc, kterou bez výhrad respektoval. Začal tím jeho boj na dvou frontách - proti katolictví na jedné straně a proti všem ostatním fanatikům (Schwärmer) na straně druhé. Když na jaře roku 1525 v Německu vypukly selské bouře, v jejichž čele stál Thomas Müntzer, Luther se postavil proti rebelujícím sedlákům. Se svou výrazovou jadrností je nazval ďáblovými služebníky.
V SOUKROMÍ
Po roce 1525 se Luther stahuje z veřejného života. Oženil se s bývalou jeptiškou Kateřinou (Katherina von Bora), která prý byla velmi pozorná manželka, a Luther si její péče náležitě cenil. Žil ve Wittembergu jako kazatel, učitel a respektovaný teolog. Tou dobou se rozešel s druhou vlnou reformace, kterou představovali Zwingli a Kalvín, a vedl polemiku proti novokřtěncům a různým sektám. Neshodl se ani s významným humanistou Erasmem Rotterdamským - Erasmus pokládal Luthera za zarputilého dogmatika a k takovým lidem měl vždy odpor.
POSLEDNÍ LÉTA
Po 1537 prožívá vážné nemoci, provázené značným utrpením. Předčasně zestárnul a musel ukončit i svoji učitelskou činnost. V posledním desetiletí svého života zažil vzestup papežské moci, kterou pokládal za poraženou, přípravu tridentského koncilu a zvětšující se vojenskou hrozbu katolických panovníků. Počátkem roku 1546 Luthera požádali, aby odjel do Eislebenu urovnat spor dvou mladých šlechticů, Gebharda z Mansfeldu a falckraběte Albrechta. Zestárlý a nemocný Luther nedokázal odepřít svou povinnost vůči těm, kterým slíbil věrnost, a vydal se na cestu. Doma zanechal svou vystrašenou ženu, kterou do poslední chvíle utěšoval dopisy. Přecenil však své síly a 18. února ve rodném Eislebenu umírá. Jeho tělo bylo převezeno do Wittenbergu a pohřbeno v katedrále Všech svatých. Pohřbu se účastnili blízcí i žáci. Ti všichni pokládali Luthera do posledního dne za velkého člověka, který dokázal slovům o víře vrátit jejich původní smysl.




Katolická protireformace – papežství v době humanismu a renesance

Vedle vzdělaných a schopných humanistů (Mikuláš V., Pius II.) se objevují i problematické osobnosti i nebezpečí zesvětštění: Inocenc VIII. (2. pol. 15. stol.), Alexandr VI. (15./16. stol.)
Julius II. (1503 - 13) - boje o rozšíření papežského státu, přestavba chrámu sv. Petra, Sixtinská kaple

Tridentský koncil (1545 - 1563)
Početné hlasy se dožadovali svolání ekumenického koncilu i císař Karel V., svolán papežem Pavlem III.
Protireformační koncil - byl odpovědí na protestantismus
Reformační koncil - z hlediska církve
Z usnesení koncilu vzešlo moderní katolictví:
• Písmo svaté a tradice obsahují tajemství Zjevení a jsou kritériem víry
• ke spasení je nutná nejen víra, ale i láska k bližnímu
• teze o predestinaci (předurčení) zavrženy
• potvrzeno všech sedm svátostí a tělesná přítomnost Kristova v eucharistii
• oficiální znění bible - latinský překlad Vulgáta (po důkladné revizi)
• koncil plně potvrdil kněžskou hierarchii a výsadní postavení papeže
• byl potvrzen kněžský celibát a zakázáno hromadění bohatství
• dozor nad kazatelskou činností a vyučování katechismu svěřen péči biskupů
• biskupové a faráři byli povinni sídlit ve svých biskupstvích a farnostech; církevní okrsky reorganizovány, noví duchovní prošli přísným 4-letým školením v seminářích"

Práce obsahuje několik dokumentů i prezentaci s obrázky, nelze určit přesný počet stran dokumentu.