1.	Úsudky vycházejí z psychoterapeutické praxe

2.	Psychologické vysvětlení

3.	Moderní ignorance

4.	Homosexualita a velká rodina sociálních neuróz

5.	Abnormalita

6.	O příčinách a dynamice homosexuality

6.1	Metodický zřetel

6.2	Následky této (pre)pubertální emocionální fixace

6.3	Predisponující faktory

6.4

Svedení

6.5	O sebelitování

7.	Čtyři fáze uzdravení homosexuality

„Homosexuální partnerství, homosexuální „manželství“: Jako následek neuróz jsou tyto vztahy všechno jiné než trvalé nebo „věrné“. U lesbiček trvají sice déle než u homosexuálních mužů, přesto ale mnohem kratší dobu než u jiných žen. Nanejvýš jedna šestnáctina homosexuálních mužů žije jako pár nějaký čas společně. „Manželství homo“ jistě není žádným přáním většiny, nýbrž politickým programovým bodem emancipačního hnutí.
– Neurózy, psychózy: Protože homosexualita má své kořeny v neuróze, trpí mnoho postižených neurotickými potížemi, jako jsou deprese, těžkosti při navazování kontaktů, psychosomatické poruchy, úzkosti atd. Nejsou řídké ani paranoidní tendence. Krajních psychotiků je více než v celku obyvatelstva.
– Souvislost mezi aktivní homosexualitou a alkoholizmem, drogovou závislostí a pohlavními nemocemi je jasný.
– Ústup od „tradičních pohlavních rolí“: Častěji vedou komplexy méněcennosti mužskosti/ženskosti k odklonu od vlastní pohlavní „role“, tedy „role“ muž/žena nebo „role“ otec/matka. Lesbičky jsou někdy radikálními feministkami a taky „dítěti nepřátelskými“. Přesvědčení homosexuálové jsou často nepřátelští vůči rodině.
–(Pre)puberta: Tato perioda je nejvíce rozhodující pro vytváření homosexuálních komplexů, i když jisté dřívější podmíněnosti mohou být zformovány už v dětství. Domnívat se, že abnormální orientace na rozkoš byla upevněna už v (raném) dětství, není správné.
– Homosexualita a víra: Přesvědčení homosexuálové, kteří své praktiky obhajují, ztrácejí svou víru nebo ji „homosexualizují“. Často zaměňují „lásku“ se sentimentalitou nebo falešným soucitem.
– Trvá jisté spojení mezi homosexuální náklonností a zájmy o teologické studium, a to jak v protestantských , tak i v katolických kruzích. U mužů se to dá chápat takto: Někteří se cítí doma v mužském prostředí, které prožívají jako „čistí“ nebo bez tvrdé konkurence. Krom toho upřednostňují jednostrannou, humanistickou interpretaci pojmu „blíženská láska“, v němž nevědomky hledají ospravedlnění. Z různých důvodů není moudré tyto lidi připouštět ke kněžskému svěcení, mimo jiné i proto, že i jako „pravověrně věřící“ mohou vnitřně lehce upadnout do konfliktu se sexuální morálkou Církve, a dále také pro jejich nedostatečnou „identifikaci“ s otcovskou rolí, která není pro kněze žádnou vedlejší věcí, a konečně i kvůli nebezpečí „uhnízdění“ homosexuálně nakloněných kněží uvnitř Církve."