Úvod

1.	Definice spravedlnosti

2.	Hodnocení spravedlnosti

2.1	Rozdělení spravedlnosti

2.1.1

Vyrovnávací

2.1.2

Rozdělovací

2.2.	Výklad spravedlnosti podle

2.2.1

Platóna

2.2.2

Sofistů

2.2.3

Aristotela

2.2.4

Johna Rawlse

3.	Shrnutí poznatků

Závěr

"Úryvek je z druhé knihy Platónovy Ústavy. V první je řečeno, že spravedlnost znamená dávat každému, co si zaslouží. Spravedlnost je podle Platóna ctnost a být spravedlivý znamená být dobrý k přátelům a škodit lidem špatným.

Z tohoto úryvku vyplývá, že původ spravedlnosti lze hledat v prvních smlouvách a zákonech a že tyto zákony byly zřízeny, když si lidé uvědomili, že je lepší ustanovit pravidla, než bezpráví činit a zároveň snášet. Podstata spravedlnosti tedy stojí mezi beztrestným pácháním křivdy a tím, když se člověk nemůže za křivdu pomstít. Také jsme se dozvěděli, že nikdo není spravedlivý dobrovolně, nýbrž z donucení.

Sofisté byly zpočátku nazýváni „učitely moudrosti“. Díky nespolehlivosti smyslového vnímání předpokládali, že objektivní poznání pravdy není možné. Proto podle nich ve sporech není rozhodující, kdo pravdu má, ale komu je za pravdu dáno. Z učitelů moudrosti se tak stávají spíše učitelé výmluvnosti, a protože navíc proti zvyklostem za své učení pobírali plat, dostalo jméno sofista zcela negativní smysl.

V dějinách myšlení však sofisté mají nepochybné místo. Jejich význam tkví mimo jiné v tom, že poměřovali morálku a platné právo měřítky danými přírodou – tím položili základy právního dualismu (právo pozitivní a přirozené).

Aristoteles bývá považován za prvního, kdo rozlišil spravedlnost rozdělovací a vyrovnávací. Podobně jako u Platóna je i jeho stát složen z nerovných částí. Přes většinu jejich rozdílných názorů na fungování obce se shodnou v tom, že takové uspořádání je spravedlivé. Oba mají obavy z demokracie, oba se vyslovují proti úplné rovnosti. Aristoteles říká, že ctnostným se bude křivdit, budou-li postaveni na roveň nectnostným, a naopak pro rovné není spravedlivé, aby jeden vládl nad ostatními. V úryvku, který jsem si přečetla, se Aristoteles zabývá rozlišením dvou pojmů spravedlnosti.

První druh spravedlnosti se týká podle Aristotela rozdělování poct, peněz nebo ostatních statků a druhý je tzv. opravný ve směnách.
Rozdělovací spravedlnost je středem a rovností vzhledem k věci i vzhledem k osobám. Spravedlnost vyžaduje nejméně čtyři objekty: dvě osoby a dvě věci.

Opravná spravedlnost se týká směn a to dobrovolných a nedobrovolných. Mezi dobrovolné patří např. prodej, půjčka apod. Nedobrovolné směny představuje třeba krádež, podvod, vražda atd. Zde nezáleží na tom, zda dobrý člověk křivdil špatnému nebo naopak, zákon hledí pouze na rozdíl škody – s osobami zachází jako s rovnými. Tuto nerovnost mezi tím, kdo byl poškozen a kdo páchal, se snaží vyrovnat soudce. Tím zbavuje pachatele zisku a Aristoteles se dostává k závěru, že opravná spravedlnost je vlastně středem mezi ztrátou a ziskem."