"19. Křesťanská a středověká filozofie
● Judaismus a vznik křesťanství, křesťanská praxe a etika, posvátné texty
● Novoplatonismus, Plotinos a Origenes, dopad na filozofii patristiky
● Patristika a apologeti, Augustinus, Boëthius
● Scholastika, univerzity a další instituce středověku
● Periodizace a metoda scholastiky, problém univerzálií a další otázky metafyziky
● Filozofie Akvinského a dalších představitelů řádů, vliv aristotelismu
● Occam a jeho myšlení
Judaismus a vznik křesťanství, křesťanská praxe a etika, posvátné texty
Mezi hlavní světová náboženství patří judaismus, který má větve ortodoxní, reformovanou, konzervativní a bez vyznání. Dalším světovým náboženstvím je křesťanství s církví katolickou, protestantskou a pravoslavnou.

Náboženství židů je judaismus. Rozlišujeme židy, kteří vyznávají judaismus a Židy, kteří jsou židovské národnosti. Judaismus je monoteistický. Bohem je Jahve (též Jehova, česky Hospodin). Starý zákon je první část Bible, ten mají židové společný s křesťany. Starý zákon se skládá z několika knih, nejdůležitějších je první část, kterou tvoří Pět knih Mojžíšových (Tóra - „Zákon“). První knihou Pěti knih Mojžíšových je Genesis - o stvoření světa, druhá Exodus - odchod židů z Egypta.

Křesťanství vzniklo v Judsku v prvním století našeho letopočtu. Vzniklo po smrti Ježíše jako židovská sekta. Rychle se rozšířilo starověkým světem, a už v roce 64 Nero obvinil křesťany ze založení požáru v Římě. Svatou knihou křesťanství je Bible, která se skládá ze Starého a Nového zákona.

Základem křesťanského náboženství je víra v Ježíše Krista, který žil na počátku našeho letopočtu v Palestině a byl zde pro své učení ukřižován, tj. přibit na dřevěný kříž. Ten se proto stal symbolem křesťanství. Křesťané věří, že Ježíš Kristus byl božím synem, po své smrti vstal z mrtvých a vstoupil na nebe. Svou smrtí zbavil lidstvo dědičného hříchu a ukázal mu cestu ke spáse. Křesťanství vyzývá lidi k vzájemné lásce, uskutečňování dobrých skutků a odpouštění provinění. Posvátnou knihou křesťanství je Bible, která se skládá ze Starého a Nového zákona. V římské říši bylo zpočátku křesťanství pronásledováno a mnoho křesťanů bylo pro svou víru popraveno. Křesťané totiž odmítali uctívat římské bohy a prokazovat božské pocty císařům, proto byli považováni za protistátní zločince. Teprve ve 4. století našeho letopočtu došlo k obratu, křesťanství bylo římským císařem Konstantinem nejdříve povoleno a posléze se stalo oficiálním náboženstvím římské říše. Přežilo pak zánik západořímské říše a konec antické civilizace v západní Evropě a jeho existence pokračovala v období středověku. Křesťanská víra se posléze šířila i na území, která původně nebyla součástí římské říše (např. i do českých zemí). Postupně se vytvářela organizace křesťanství - církev. V ní zaujali důležité místo kněží, kteří přijali zvláštní posvěcení a jsou pokládáni za prostředníky mezi bohem a věřícími. Jejich úkolem je vykonávat náboženské obřady a šířit a upevňovat křesťanskou víru mezi lidmi. Hlavou církve v západní Evropě se stal papež, sídlící v Římě, který je považován za nástupce nejvýznamnějšího z Kristových učedníků (apoštolů) - svatého Petra. V průběhu staletí se formovala církevní organizace. Její nejmenší jednotkou je farnost, kterou spravuje farář. Větší církevní území jsou podřízena biskupům a několik biskupství tvoří arcibiskupství. Arcibiskupové pak podléhají přímo papeži. "